Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky imAGe Alpha, a. s., se sídlem Opletalova33/960, 110 00 Praha 1, adresa pro doručování Hlinky 110, 603 00 Brno, zastoupené Mgr. Janem Rotreklem, advokátem, se sídlem Ponávka 2, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 244/2006-248, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2006, č. j. 53 Cm 82/2003-198, a ze dne 16. srpna 2005, č. j. 53 Cm 82/2003-144, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2005, č. j. 53 Cm 82/2003-144, bylo řízení o odvolání žalované (stěžovatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2004, č. j. 53 Cm 82/2003-84, v řízení o zaplacení částky 1.109.744.377,54 Kč s příslušenstvím, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, když předtím usnesením ze dne 4. července 2005, č. j. 53 Cm 82/2003-140, Městský soud v Praze nevyhověl návrhu žalované na osvobození od soudního poplatku.
Posledně citované usnesení bylo žalované doručeno postupem dle § 50c odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Proti usnesení o zastavení řízení ze dne 16. srpna 2005, č. j. 53 Cm 82/2003-144, podala žalovaná odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2006, č. j. 53 Cm 82/2003-198, odmítnuto podle § 208 odst. 1 o. s. ř. jako opožděně podané. Městský soud v Praze konstatoval, že lhůta k podání odvolání počala běžet dnem 26. srpna 2005, a posledním dnem lhůty pro podání odvolání bylo 9.
září 2005. Vzhledem k tomu, že odvolání podala žalovaná k poštovní přepravě až dne 4. dubna 2006, učinila tak po lhůtě stanovené v § 204 odst. 1 o. s. ř. K námitkám žalované, že usnesení o zastavení odvolacího řízení jí nebylo doručeno řádně, neboť ve skutečnosti sídlila na adrese Hlinky 110, Brno a nikoliv na adrese, kam jí bylo doručováno (Opletalova 33, Praha 1), Městský soud v Praze uvedl, že žalovaná nesplnila podmínku pro neúčinnost doručení, stanovenou v § 47 odst. 4 o. s. ř., neboť bez zbytečného odkladu nepožádala o změnu svého sídla v obchodním rejstříku (o tuto změnu nepožádala ani do data rozhodování Městského soudu v Praze).
O následném odvolání žalované bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 244/2006-248, rozhodnuto tak, že napadené usnesení bylo potvrzeno a žalované byla uložena povinnost k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení. V dané věci šlo o to, zda usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2005, č. j. 53 Cm 82/2003-144, bylo žalované řádně doručeno. Odvolací soud provedl poměrně podrobné dokazování k otázce doručování žalované a dospěl k závěru, že napadené usnesení soudu prvního stupně bylo věcně správné.
Odvolací soud se vyjádřil i k postupu České pošty, s. p., jako doručujícího orgánu. Konstatoval, že pro doručování písemností v rámci soudního řízení platí výlučně občanský soudní řád. Žádná smlouva o dosílce uzavřená mezi doručujícím orgánem a adresátem nemůže tuto úpravu změnit. Podle občanského soudního řádu lze tedy zásilky s doručenkou vždy uložit a postup pošty, která je dosílala na adresu do Brna, nebyl správný. V dané věci navíc není pochopitelné, proč žalovaná u pošty dosílku zřídila, ale změnu adresy soudu po celou dobu nesdělila.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práv na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelka uvádí, že v rozhodné době, tj. době doručování usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2005, č. j.
53 Cm 82/2003-144, měla s Českou poštou, s. p., uzavřenu smlouvu o dosílce, neboť v uvedené době nemohla sídlit na adrese svého sídla zapsaného v obchodním rejstříku. Doručující orgán pochybil, protože nejenže nedosílal samotné zásilky, ale v rozporu se smlouvou o dosílce nebyly na sjednanou adresu dosílány ani výzvy o uložení zásilek na poště, přestože toto je povinností dle § 50c odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na konstantní judikaturu k § 50c odst. 1 o. s. ř., podle níž není povinnost zanechat adresátu v místě doručení výzvu k vyzvednutí uložené písemnosti bezvýjimečná.
Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že s ohledem na výše uvedené nemohly účinky doručení nastat, protože doručující orgán postupoval chybně. Stěžovatelce bylo totiž možné doslat výzvu na adresu, která byla doručujícímu orgánu známa, a na kterou doručoval běžně i jiné výzvy a soudní zásilky. Z uvedeného dovozuje závěr, že u doručovaných zásilek nebyly splněny podmínky, které občanský soudní řád stanovuje pro doručování písemností uložením (tedy doručení fikcí uložením). Proto nemohla dotčená rozhodnutí nabýt právní moci a stěžovatelce tak nepočala běžet ani zákonná odvolací lhůta.
Česká pošta, s. p., jako doručující orgán, nedoručila stěžovatelce výzvy k vyzvednutí uložených zásilek a stěžovatelce tak fakticky i přes platně uzavřenou smlouvu o dosílce, existenci těchto zásilek skryla. Přitom v daném období dosílka jiných, a to i doporučených soudních zásilek, probíhala normálně, a oznámení o uložení zásilek stěžovatelce bylo možné doručit. Stěžovatelka se domnívá, že soud měl, pokud jde o aplikaci § 47 odst. 4 o. s. ř. na daný případ, postupovat per analogiam legis, aby nebylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Soud měl tedy rozhodnut tak, že úkony provedené stěžovatelkou při dočasném přemístění sídla, je možné považovat za úkony, kterými byla splněna podmínka stanovená v § 47 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, jehož se měly dopustit obecné soudy tím, že doručení zásilek, které nebylo provedeno zejména v souladu se smlouvou o dosílce, uzavřenou mezi stěžovatelkou a Českou poštou, s. p., jako doručujícím orgánem, považovaly za řádné doručení.
Ústavní soud s tímto názorem stěžovatelky nesouhlasí. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Městského soudu v Praze příslušný spis (sp. zn. 53 Cm 82/2003).
Z vyžádaného spisu si Ústavní soud ověřil, že skutková zjištění provedená Vrchním soudem v Praze ohledně doručování zásilek stěžovatelce, mají oporu v provedeném dokazování i ve spise. K uvedeným zjištěním není třeba dodávat nic dalšího, snad pouze následující upřesnění. Od počátku řízení až do 13. října 2004, kdy stěžovatelka zaslala soudu "Odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na osvobození od soudního poplatku" (č. l. 120), probíhala komunikace se stěžovatelkou vždy na adrese Opletalova 33, Praha.
Následné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. 5 Cmo 484/2004-131, bylo sice rovněž adresováno na adresu Opletalova 33, avšak poštou bylo dosláno na adresu Krakovská 7, Praha (č. l. 133), kde si je žalovaná převzala. Stejný postup proběhl i u doručení následující písemnosti (přípis soudu na č. l. 135). Následné písemnosti (zejména usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2005, č. j. 53 Cm 82/2003-140, a usnesení ze dne 16. srpna 2005, č. j. 53 Cm 82/2003-144) byly adresovány rovněž na Opletalovu 33, avšak na žádnou další adresu stěžovatelky již dosílány nebyly.
Vrchní soud v Praze postavil své rozhodnutí na závěru, že pro doručování písemností v rámci soudního řízení platí výhradně občanský soudní řád, přičemž smlouva o dosílce uzavřená mezi doručujícím orgánem a adresátem zásilek nemůže tuto úpravu změnit. Proti takovému závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic namítat. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval (usnesení sp. zn. II. ÚS 654/06 ), jednou ze základních zásad ovládajících v každém demokratickém státě soudní řízení je zásada vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (C.
I. 7, 40, 1 pr. Iust.). Poukazem na svá práva totiž není možné zakrývat naprosto bezdůvodné ignorování průběhu procesu a práv a povinností s tím spojených. Tuto myšlenku rozvádí i současná právní teorie. K naplnění těchto práv a jejich prostřednictvím i základních procesních práv, totiž z přirozené povahy věci nemůže dojít tam, kde účastníci řízení neposkytují soudu nezbytnou součinnost (srov. Bureš. J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. str. 15). Institut fikce doručení soudních zásilek je tedy v souladu s těmito principy sankčním nástrojem vůči těm účastníkům řízení, jejichž pasivní postoj představuje ničím neodůvodněnou překážku v řízení, a v tomto duchu je ústavně souladný.
V posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatelka se nejpozději od února 2005 nezdržovala na adrese svého sídla zapsaného v obchodním rejstříku, a je lhostejné z jakého důvodu. Podstatné je, že stěžovatelka neoznámila adresu, na níž se skutečně zdržuje, ani obchodnímu rejstříku v souvislosti s návrhem na změnu zápisu svého sídla (pokud by neměla být změna pouze dočasná), ale ani soudu pro účely doručování soudních zásilek v daném řízení. Skutečnost, že stěžovatelka měla s Českou poštou, s. p. uzavřenu smlouvu o dosílce, nemění nic na její povinnosti dbát náležité bdělosti a splnit svoji oznamovací povinnost vůči soudu.
Uvedená smlouva může nejvýše zakládat odpovědnost České pošty, s. p., za porušení jejích smluvních povinností.
Není povinností soudu, aby prováděl vlastní šetření ke zjištění skutečné adresy. Z obsahu spisu, jakož i z dosavadní úřední činnosti soudu bylo přitom dostatečně zřejmé, že doručování na adresu sídla společnosti (Opletalova 33) probíhalo až do doručení ústavní stížností napadených rozhodnutí bezproblémově. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. října 2007
Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu