Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti K. J., zastoupené Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2023 č. j. 35 Co 361/2022-386, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 2. května 2023 stěžovatelka navrhla postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do celé řady jí ústavně garantovaných práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V rámci řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelky znovu dopodrobna reprodukovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla účastnicí řízení o změně péče, úpravě styku a o rozhodnutí ve věci významné v rámci rodičovské odpovědnosti ve vztahu k jejímu nezletilému synovi A. (r. XXXX; v ústavní stížnosti označen - patrně v důsledku písařské chyby - datem YYYY). Řízení bylo zahájeno v listopadu 2020 na návrh vedlejšího účastníka A. K., otce nezletilého, který se z důvodu tvrzené změny poměrů domáhal, aby mu byl nezletilý soudem svěřen do péče a aby bylo stěžovatelce stanoveno výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně. Stěžovatelka s návrhem otce nesouhlasila, požadovala jeho zamítnutí, přičemž tak trvala na pokračování dosavadního modelu její výlučné péče o nezletilého. Soud prvního stupně provedl dokazování a meritorně rozhodl tak, že nezletilého svěřil do asymetrické střídavé péče obou rodičů, vymezil rozsah a způsob péče o nezletilého v průběhu všech prázdnin v roce, určil místa předávání nezletilého mezi rodiči, výživné stanovil otci ve výši 5 000 Kč měsíčně a stěžovatelce ve výši 1 500 Kč měsíčně, rozhodl o požadovaných věcech významných v rámci rodičovské odpovědnosti (zamítnutí změny lékařky nezletilého a jeho bydliště a souhlas s jeho zápisem, resp. docházkou do určené mateřské školy), řízení o úpravě styku zastavil, účastníkům uložil povinnost nahradit náklady řízení českému státu a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání otce nezletilého odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil ve výroku týkajícím se rozsahu střídavé péče, kdy namísto asymetrické péče stanovil střídavou péči symetrickou a jako místo předávání nezletilého určil místo pobytu otce; jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (před soudy obou stupňů).
4. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává výše uvedených ústavně garantovaných práv a nejlepšího zájmu nezletilého. Ačkoli ústavní stížnost formálně směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, je stížnostní argumentace zaměřena toliko na jeho výrok I. řešící symetrii střídavé péče a místo předávání nezletilého. Vůči výživnému toho kterého z rodičů, jeho výši a dalším otázkám posuzovaným v daném řízení (včetně jeho nákladů) stěžovatelka ničeho výslovně ani implicitně nenamítá. Věcně stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí především proti tomu, že odvolací soud jednak nezohlednil veškerá specifika případu, a jednak ji neústavně oproti otci znevýhodnil při předávání nezletilého tím, že se tak má dít jen v místě pobytu otce. V tomto ohledu považuje stěžovatelka napadené rozhodnutí za rozporné s rozhodovací praxí Ústavního soudu a vůči ní za nerovné, nespravedlivé a nadměrně zatěžující. Procesně stěžovatelka namítá zejména údajně nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základní práv a svobod zaručených ji ústavním pořádkem.
8. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že na rozdíl od stěžovatelky považuje napadené rozhodnutí za dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněné. Jak plyne z ústavní stížnosti, proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka nijak nebrojila, když jej považovala za věcně správný. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí plně vycházel ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, v podstatném rozsahu stavěl i na jeho právním posouzení věci a pouze upravil střídavou péči z asymetrické na symetrickou a změnil místo předávání nezletilého.
Ke skutkovým závěrům Ústavní soud uvádí, že v řízení provedené dokazování se s ohledem na jeho předmět jeví až jako vyčerpávající, a to nejen co do objasnění zájmů nezletilého, ale i poměrů stěžovatelky a otce nezletilého. Skutková zjištění soudu prvního stupně, na které odvolací soud již jen navazoval, se nejeví jako nepřiléhavá. Ve věci stěžovatelky není ve skutkové rovině patrný ani žádný, natož zjevný, faktický omyl či exces. Ostatně Ústavní soud dal mnohokráte ve svých rozhodnutích najevo, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a důvodem pro jeho výjimečný zásah může v tomto směru být pouze stav, kdy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a rozhodnutí je proto hrubě nespravedlivé a neudržitelné [k tomu srov. např. nálezy ze dne 30.
listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255) a ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)]. Ani právnímu posouzení věci odvolacím soudem, které vyústilo v částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně, nemá Ústavní soud v postavení garanta ústavnosti cokoli podstatného vytknout. Srovnatelnost věcí v oblasti péče o nezletilé je pro jejich rozmanitost ve skutkových okolnostech, poměrech rodičů a nuance ve vztahových souvislostech často velmi omezená, a při posuzování použitelnosti v nich obsažených závěrů nelze postupovat mechanicky. K závěru o prioritě symetrické střídavé péče v dané věci dospěl odvolací soud z důvodů, které vyložil v bodě 26 napadeného rozsudku, a které zcela bezpečně v rozporu s žádnými obecnými východisky judikatury Ústavního soudu nejsou, ba naopak.
Je-li symetrická střídavá péče s ohledem na poměry rodičů prakticky možná a je-li v nejlepším zájmu dítěte, jsou případné požadavky toho kterého rodiče na vyšší rozsah péče o dítě či jiné namítané okolnosti sporu zpravidla až druhotné. Z pohledu Ústavního soudu tak v konkrétních poměrech souzené věci, a to zejména s ohledem na doposud praktikovanou péči o nezletilého a faktické fungování obou rodičů, nevznikl vůbec prostor pro - byť jen potenciální - závěr o nepřijatelnosti symetrické střídavé péče v ústavní intenzitě.
Pro takovou eventualitu by musely svědčit vskutku mimořádné argumenty, které se z ústavní stížnosti ale nepodávají. Skutečnost, že se odvolací soud přiklonil k symetrické péči s odůvodněním, které je relativně stručné, není seznatelnosti jeho úvah na závadu. Ostatně narovnání asymetrické střídavé péče (původně stanovené v poměru 64% dní u matky k 36% dní u otce) na péči symetrickou není nijak komplikovanou právní úvahou, která by vyžadovala rozsáhlý výklad.
Jinou formu péče o nezletilého, která by mohla vyžadovat propracovanější odůvodnění, odvolací soud v odvolacím řízení ani nezvažoval, když základem pro jeho rozhodnutí byly závěry obsažené v rozsudku soudu prvního stupně. Ke stěžovatelkou rozporovaným závěrům odvolacího soudu ohledně místa předávání nezletilého Ústavní soud zdůrazňuje, že v jejím případě jde o věc poměrně atypickou, neboť vykonává povolání artistky v cirkuse, kteréžto zahrnuje - mimo jiné - více či méně pravidelná zahraniční angažmá. Pokud odvolací soud uvážil, že na otci nelze za daných okolností spravedlivě požadovat, aby nezletilého stěžovatelce k převzetí vozil či letecky přepravoval na své náklady do aktuálního místa stěžovatelčina pobytu, nelze tento závěr považovat za neústavní vybočení z přiměřené (rozumné) soudní diskrece - jde o obhajitelný závěr, k jehož revizi není Ústavní soud povolán.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní stížnost byla v rámci předběžného posouzení vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná a Ústavní soud s účastníky řízení jinak nejednal, nepřistoupil v zájmu procesní ekonomie k jmenování opatrovníka pro nezletilého, byť formálně vzato byl vedlejším účastníkem řízení o návrhu stěžovatelky.
10. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost stěžovatelky je ve své podstatě pouhou polemikou s výkladem a aplikací podústavního práva odvolacím soudem bez zvláštní ústavní dimenze. Napadené rozhodnutí je třeba považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů, a protože v něm Ústavní soud neshledal žádné zásadní pochybení, které by mohlo založit porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky, rozhodl o stěžovatelčině ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji odmítl jak návrh jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu