Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky: BENOCO, s. r. o., sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, zastoupené Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2022, č. j. 1 As 334/2021-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 11. 11. 2015, č. j. KUOK 100060/2015, zrušil v přezkumném řízení veřejnoprávní smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a Městským úřadem Šumperk o umístění a provedení stavby větrné elektrárny. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí krajského úřadu zamítlo Ministerstvo pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 4. 8. 2020, č. j. MMR-13583/2020-83/675. Následně podanou žalobu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 65 A 97/2020-73. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (dále jen "napadený rozsudek"). Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že stěžovatelka nemohla nabýt práva v dobré víře a v přezkumném řízení proto nebyl prostor k zastavení přezkumného řízení podle § 94 odst. 4 správního řádu.
4. Stěžovatelka uzavírá, že pokud jí Nejvyšší správní soud odepřel ochranu jejích práv nabytých v dobré víře z toho důvodu, že ji pojal jako nositele zvláštních povinností, které nevyplývají ze zákona - zejména pak povinnost zachovávat určitou vyšší míru obezřetnosti než je jinak obvyklá či postačující u "běžného stavebníka" s tím, že stěžovatelka měla být nadána schopností rozpoznat nesprávný či nezákonný postup městského úřadu - pak jde o zásah do práva na spravedlivý proces a současně o závěr, který vykazuje prvky diskriminace při poskytnutí ochrany vlastnického práva.
7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěrem správních soudů k otázce, zda v dobré víře nabyla práva a povinnosti z veřejnoprávní smlouvy (k výstavbě záměru větrné elektrárny), uzavřené v rozporu s právními předpisy. Pouze v případě, pokud by stěžovatelka byla v dobré víře, jak ve své ústavní stížnosti tvrdí, mohlo by být přezkumné řízení za podmínek podle § 94 odst. 4 správního řádu zastaveno.
9. Ústavní soud setrvale vychází z toho, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné, či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré víry pak působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [nálezy sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57), sp. zn. I. ÚS 163/02 ze dne 9. 11. 2004 (N 169/35 SbNU 289), sp. zn. II. ÚS 2742/07 ze dne 10. 7. 2008 (N 130/50 SbNU 139)].
10. V obecné rovině je třeba uvést, že vymezení potřebných podkladů pro vydání bezvadného rozhodnutí, resp. uzavření veřejnoprávní smlouvy, je úkolem příslušného správního orgánu. Adresát veřejné správy neodpovídá za posouzení souladu záměru se zákonnými požadavky, resp. za správnost interpretace právní úpravy. Stěžovatelce však nesvědčila dobrá víra vzhledem ke konkrétním zjištěním správních orgánů a posléze správních soudů, jak je uvedeno následovně.
11. Podle zjištění správních soudů si měla být stěžovatelka v dané věci vědoma minimálně povinnosti provést posouzení záměru ve zjišťovacím řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. A to nejméně od roku 2010, kdy jí bylo, jak sama ve svých podáních potvrdila, k podobnému záměru vydáno nesouhlasné stanovisko krajského úřadu ze dne 20. 8. 2010, č. j. KUOK 2269/2010. Jinak řečeno, stěžovatelce muselo být již od roku 2010 známo, že pro umístění nových větrných elektráren s výkonem převyšujících 500 kWe a výškou více než 35 m je nutné provést zjišťovací řízení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, jinak je daná veřejnoprávní smlouva uzavřena v rozporu se zákonem (body 43. až 52 napadeného rozsudku).
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že Nejvyšší správní soud logickým způsobem, majícím oporu v provedených důkazech, objasnil, proč stěžovatelce nemohla svědčit dobrá víra ve správnost a zákonnost uzavřené veřejnoprávní smlouvy. Předmětnému právnímu závěru tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout.
13. Na tom nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatelky na bod 53. napadeného rozsudku, podle kterého: "Nutno dodat, že stěžovatel není v pozici, kdy by na něj bylo možné pohlížet jako na běžného stavebníka. Výstavba větrné elektrárny představuje velmi specifický záměr (jak ostatně uvádí sám stěžovatel) a na stavebníka jsou kladeny zvýšené nároky při výstavbě. Stěžovatel by si tak měl být vědom speciálních postupů při naplňování záměru". Citovaná část odůvodnění napadeného rozsudku nebyla pro posouzení dobré víry pro Nejvyšší správní soud stěžejním, nýbrž toliko podpůrným argumentem k výše uvedenému závěru, že stěžovatelka mohla a měla vědět o skutečnostech, které ve svém důsledku způsobily nezákonnost dotčené veřejnoprávní smlouvy. Nadto Ústavní soud dodává, že posouzení povahy záměru a s tím spojené pozice stavebníka je pro posouzení dobré víry v daném případě relevantní, jakkoliv tak právní úprava nestanoví výslovně.
14. Po přezkumu napadeného rozsudku tak Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozsudek odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti.
15. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu