Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti C. N. H., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 č.j. 28 Cdo 3481/2006 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2006 sp. zn. 10 Co 518/2005 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 3. 2005 sp. zn. 20 C 445/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž nebylo vyhověno jeho žalobě na určení, že je vlastníkem 1/3 v žalobě specifikované nemovitosti. Rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem soudů, dle nějž měl využít restitučního zákona a domáhat se vydání nemovitosti dle jeho ustanovení. Namítá, že tento postup by byl na místě pouze, pokud by věc přešla na stát. V jeho případě však nemovitost v důsledku vadného aktu na stát nepřešla a přejít nemohla. Nejednalo se tak o majetek konfiskovaný nebo vyvlastněný, jehož vlastníkem by byl stát a který by se vracel dle restitučních zákonů. Stěžovatel je přesvědčen, že nepřestal být vlastníkem nemovitosti a stát ji pouze drží, přičemž podmínky vydržení splněny nebyly. V dalším stěžovatel odkázal na zdůvodnění svých opravných prostředků, které, jak uvedl, "bere" za součást zdůvodnění ústavní stížnosti.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vyhláškou Okresní správní komise v Teplicích - Šanově ze dne 16. 6. 1946 byly podle dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskovány majetky spoluvlastníků předmětných nemovitostí, které byly ve výši třetinového podílu ve vlastnictví otce stěžovatele. Rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v Teplicích - Šanově ze dne 31. 1. 1947, bylo vyhověno odvolání a byla zrušena konfiskace ohledně dvou třetin nemovitého majetku, ale Okresní národní výbor v Teplicích vydal dne 27. 12. 1948 osvědčení o konfiskaci již uvedeného nemovitého majetku s poukazem na konfiskační vyhlášku ze dne 11. 7. 1946. Hospodářskou smlouvou ze dne 21. 9. 1982 byl předmětný dům se stavební parcelou předán Městským národním výborem v Teplicích do vlastnictví žalovaného družstva za zůstatkovou cenu (družstvu byl rovněž předán do bezplatného užívání pozemek).
Stěžovatel sice vyzval žalované družstvo k vydání nemovitostí, a poté podal žalobu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., ale řízení o této žalobě, vedené u Okresního soudu v Teplicích, bylo zastaveno podle ustanovení § 96 o.s.ř.
Obecné soudy dospěly k závěru, že v daném případě přešly nemovitosti do vlastnictví státu bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), neboť v řízení nepodařilo prokázat, zda tu došlo k pravomocnému skončení konfiskačního řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb. Stát však převzal nemovitosti nejpozději v roce 1982, kdy s tímto majetkem disponoval a převedl jej na žalované družstvo. Ze strany žalobce byl proto na místě postup podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a existence této speciální právní úpravy vylučuje u žalobce postup v občanském soudním řízení podáním žaloby na ochranu vlastnického práva podle občanského zákoníku i podáním žaloby o určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., poněvadž u žalobce tu není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť s ohledem na to, že k dané problematice se již vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a to ve shodě se stanoviskem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, P1.ÚS - st.21/05, se v dané věci nejedná o situaci předvídanou ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. (nejednalo se o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani o právní otázku, jež by byla v současné době rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se zaměřil na přezkoumání stěžejní otázky v projednávané věci, tj. zda se osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) bez právního důvodu, může domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 obč. zák.) či žalobou na určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že se zabývá posuzováním ústavnosti napadených rozhodnutí, nikoliv jejich zákonnosti, jeho úkolem proto nemůže být vyhledávat v argumentaci opravných prostředků uplatněných stěžovatelem v předchozím řízení u obecných soudů ústavněprávní argumentaci pro zdůvodnění ústavní stížnosti, jak se domnívá stěžovatel, respektive jeho právní zástupce. Ústavní soud není sice vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a), a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní soud konstatuje, že předestřenou problematikou se již zabýval ve svém stanovisku P1.ÚS - st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů). V tomto stanovisku bylo mimo jiné uvedeno, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Vzhledem k všeobecné dostupnosti uvedeného stanoviska a závěrů v něm uvedených Ústavní soud nepovažuje za nezbytné se k dané věci opětovně podrobně vyjadřovat a na uvedené stanovisko odkazuje (srov. 477/2005 Sb. nebo www. judikatura.cz).
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě obecné soudy dospěly k závěru, že stát reprezentovaný Městským národním výborem v Teplicích převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu nejpozději v roce 1982, s tímto majetkem disponoval a převedl jej na žalované družstvo. Ústavní soud, jemuž, jak bylo uvedeno, nepřísluší přezkoumávat zákonnost napadených rozhodnutí, neshledal důvod závěry obecných soudů, které po vyhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěly k uvedenému právnímu závěru, že došlo k přechodu nemovitosti na stát bez právního důvodu a stěžovatel tedy měl za dané situace postupovat dle zákona 87/1991 Sb., z ústavně právního hlediska zpochybňovat.
Za neústavní nepovažuje Ústavní soud ani napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, který neshledal dovolání jako přípustné dle ust. § 237 odst.3 o.s.ř. a konstatuje, že dovolací soud podrobně a výstižně uvedl (zejm. s odkazem na závěry rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu P1.ÚS - st.21/05), z jakých důvodů nedošlo k naplnění podmínek přípustnosti dovolání vyžadovaných citovaným ustanovením občanského soudního řádu. Za dané situace Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání přezkoumávat.
Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud dodává, že v dané věci stěžovatel nesporně měl možnost využít postupu daného zákonem 87/1991 Sb., a svých práv se domáhat cestou řádně a ve lhůtě podané žaloby. V zákoně 87/1991 Sb. (stejně jako v ostatních tzv. restitučních zákonech) zákonodárce vyjádřil svůj zřejmý úmysl omezit odčinění pouze některých majetkových křivd, a to stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných, podmínek věcných a lhůt pro uplatnění nároku oprávněných osob. Ustavní soud připomíná, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva". Okolnost, že stěžovatel možnosti dané citovaným zákonem pominul a svých tvrzených práv se domáhal až cestou určovací žaloby, přičemž v řízení u obecných soudů se svou argumentací neuspěl, neznamená, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. září 2007
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu