Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. února 2011, č. j. 37 C 122/2010-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. února 2011, č. j. 37 C 122/2010-26, ve výroku I. rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 1.015,- Kč jako jízdné a přirážku k jízdnému za jízdu bez platného dokladu s příslušenstvím. Ve výroku II. pak uložil žalované, aby zaplatila stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 3.720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce stěžovatelky. Městský soud v Brně postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle § 151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a výši odměny advokáta určil nikoliv podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, jímž je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). Okolnosti případu, které odůvodňovaly použití advokátního tarifu, spatřoval v tom, že částka, která je předmětem řízení, je velmi nízká, že se jednalo o skutkově jednoduchou věc a advokát učinil ve věci pouze dva úkony právní služby, které nekladly žádné větší nároky na odborné znalosti a vynaložený čas na straně advokáta. Na základě kumulace uvedených faktorů dospěl soud k závěru, že je adekvátní okolnostem případu zohlednit skutečný průběh věci, počet, charakter, obtížnost a náročnost úkonů právní služby, které advokát v této individuální věci učinil a proto rozhodl o náhradě podle advokátního tarifu.
5. Ústavní soud dále předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí odůvodnil srozumitelně, a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Z uvedeného hlediska nelze Městskému soudu v Brně nic vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení v souladu s § 157 o. s. ř. srozumitelně vyložil, v jakých skutečnostech spatřoval důvody pro postup dle § 151 odst. 2 o. s. ř., přičemž jeho výše nastíněné závěry ani nelze považovat za ústavně nekonformní. Řádně odůvodněný právní závěr obecného soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat, neboť jak již bylo řečeno, je to právě obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout, zda okolnosti případu odůvodňují, aby náklady řízení byly určeny podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Ústavní soud v neposlední řadě uvádí, že napadené rozhodnutí konvenuje s řadou jeho předchozích rozhodnutí, v nichž ve srovnatelných věcech odmítl ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelé rovněž napadali postup soudu, který při rozhodování o nákladech řízení (jehož předmětem byly také částky představující nezaplacenou přirážku k jízdnému) aplikoval § 151 odst. 2 o. s. ř. (např.
sp. zn. I. ÚS 276/2002
,
I. ÚS 277/2002
, I. ÚS 278 /2002,
II. ÚS 305/2002
,
II. ÚS 306/2002
,
II. ÚS 307/2002
,
II. ÚS 307/2002
,
III. ÚS 309/2002
,
III. ÚS 3010/2002
,
III. ÚS 3011/2002
,
,
IV. ÚS 367/2002
,
IV. ÚS 368/2002
a řada cca 200 dalších rozhodnutí).
7. Nadto Ústavní soud připomíná, že předmětná částka je bagatelní, což zákonodárce uznal za důvod nepřípustnosti odvolání (§ 202 o. s. ř.), přičemž jak Ústavní soud již ve své dřívější rozhodovací praxi dal najevo, v takových případech - snad s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je ústavní stížnost vyloučena.
8. Za situace, kdy § 151 odst. 2 o. s. ř. postup zvolený Městským soudem v Brně soudem umožňuje a případná argumentace stěžovatelky může být založena jen na přesvědčení o vhodnosti použití jí předloženého výpočtu nákladů řízení, aniž by bylo třeba provádět jakákoliv další zjištění, nelze ani požadavek na předvídatelnost rozhodnutí vykládat natolik extenzivně, že by soud byl nucen vždy seznámit účastníky řízení se svým konečným závěrem ohledně výše přiznaných nákladů řízení předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí.
9. Ústavní soud vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti dodává, že jednání žalované lze zcela nesporně označit jako nežádoucí a oprávněně sankcionované formou přirážky k jízdnému. Stejně tak je nesporné, že v případě dobrovolného nezaplacení uložené sankce je věřitel oprávněn dlužnou částku vymáhat a má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Projednávaná věc je však specifická tím, že náhrady nákladů se nedomáhá věřitel, kterému žalovaná způsobila újmu jízdou bez platného cestovního dokladu, ale věřitelem je stěžovatelka, která se jím stal v důsledku postoupení pohledávky. Skutečnost, že zákon povoluje nákup a vymáhání dobrovolně nesplacených pohledávek, však automaticky neznamená, že je možné "práva na náhradu nákladů řízení" zneužívat a požadovat přiznání náhrady nákladů řízení ve výši až několikanásobně vyšší, než činil vlastní dluh žalovaného (zejména jedná-li se o takovýto typ pohledávek). Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Nalézt proporci mezi právem věřitele na náhradu účelně vyložených nákladů, a to i specifických nákladů subjektu, který se stal věřitelem v důsledku postoupení pohledávky, a povinností dlužníka nést náklady řízení vzniklé v důsledku nezbytnosti soudního vymáhání pohledávky, je právě úkolem obecného soudu. Obecný soud přitom musí zvažovat jak právo věřitele na náhradu nákladů řízení, tak přihlížet i k tomu, aby dlužník nebyl v podstatě opětovně a mnohem tvrději sankcionován prostřednictvím povinnosti k úhradě nákladů řízení ve výši několikanásobně převyšující dlužnou částku.
10. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv; v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že obecný soud má prostor pro diskreční oprávnění stanovit náhradu nákladů řízení podle právního předpisu o mimosmluvní odměně, odůvodňují-li to okolnosti případu. Závěr Městského soudu v Brně, dle nějž v projednávané věci byly dány důvody pro aplikaci § 151 odst. 2 o. s. ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a Ústavní soud jej za situace, kdy napadenému rozhodnutí nelze z ústavního hlediska nic vytknout, není oprávněn přehodnocovat.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým v. r .
předseda senátu