Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného Mgr. Janem Konečným, advokátem, sídlem Jaselská 203/20, Brno, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 17. 2. 2025, č. j. 3 VZN 205/2025-8, usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 27. 12. 2024, č. j. 2 KZN 1502/2024-15 a usnesení Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Znojmo, Obvodní oddělení Znojmo ze dne 17. 10. 2024, č. j. KRPB-53372-15/TČ-2024-061320-DOC, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně a Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Znojmo, Obvodní oddělení Znojmo, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Protokolu k Úmluvě.
2. Klíčovou otázkou ve věci je, zda poškozenému svědčí právo na účinné vyšetřování i v případě podezření ze spáchání bagatelní kriminality.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Znojmo, Obvodní oddělení policie Znojmo (dále jen "policejní orgán") nyní napadeným usnesením odložil podle § 159a odst. 1 trestního řádu trestní věc podezření ze spáchání přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku. Těch se dle trestního oznámení stěžovatele měla dopustit H. B., bývalá manželka stěžovatele, a to tak, že dne 21. 2. 2024 použitím svého klíče neoprávněně vnikla v rodinném domě ve Z. do bytové jednotky stěžovatele, kde se následně zmocnila postarší tiskárny, přístroje SodaStream s příslušenstvím a několika sirupy a elektrického kráječe na pečivo a uzeniny. Tímto jednáním měla stěžovateli způsobit škodu ve výši 12.300 Kč. Policejní orgán věc odložil s odůvodněním, že ve věci neexistuje podezření z trestného činu, neboť jde o majetkové spory bývalých manželů, které jsou řešeny v právě probíhajícím civilním řízení. B. na základě účetních dokladů prokázala, že tiskárna v hodnotě 8.300 Kč je majetkem její advokátní kanceláře. Jde-li o přečin porušování domovní svobody, policejní orgán aplikoval zásadu subsidiarity trestní represe.
4. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu stížností, která byla napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
5. Stěžovatel se následně obrátil s podnětem k výkonu dohledu na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), které napadeným vyrozuměním jeho podnět odložilo jako nedůvodný.
6. Stěžovatel uvádí, že jsou s H. B. rozvedeni, jejich vztahy jsou od rozvodu v roce 2023 napjaté a bývalí manželé proti sobě vedou několik soudních sporů. Před rozvodem si upravili své majetkové poměry notářským zápisem o vypořádání společného jmění. V tomto notářském zápisu je upraveno i užívání domu, který je ve vlastnictví stěžovatele. Ten v domě ve prospěch B. zřídil právo bydlení, a to bytové jednotky nacházející se v prvním patře do doby, než se H. B. z této jednotky trvale odstěhuje, čímž se práva bydlení vzdá. Byt ve druhém nadzemním podlaží, kde se nacházely i předmětné odcizené věci, měl v souladu s notářským zápisem právo užívat pouze stěžovatel.
7. Stěžovatel namítá, že policejní orgán se nekriticky postavil na stranu H. B. a nedostál své povinnosti účinného vyšetřování, nedostatečně zjistil skutkový stav a neposkytl tak dostatečnou ochranu právům stěžovatele. Policejní orgán zejména nevzal na zřetel skutečnost, že mezi bývalými manžely bylo prokazatelně ujednáno, kdo má k jaké části domu výhradní užívací právo. Policejní orgán se taktéž nezabýval vlastnickým právem k tiskárně. Je sice pravda, že tiskárna byla vedena v účetnictví H. B., což ovšem ještě nesvědčí o jejím vlastnickém právu k této věci. V jejím účetnictví byla tiskárna zavedena pouze formálně, avšak dlouhodobě ji užíval právě stěžovatel, přičemž zajišťoval i její pravidelnou údržbu. Policejní orgán měl tuto okolnost spíše nahlásit finančnímu úřadu, a ne osočovat stěžovatele.
8. Stěžovatel dále podotýká, že i kdyby se v bytové jednotce užívané stěžovatelem skutečně nacházely nějaké věci ve vlastnictví H. B., má v rámci testu proporcionality větší váhu právo na ochranu obydlí proti ochraně práva vlastnického k předmětům v hodnotě nižších tisíc Kč.
9. Stěžovatel vytýká krajskému státnímu zastupitelství, že nekriticky převzalo argumentaci policejního orgánu. Vrchní státní zastupitelství sice uvedlo, že v případě přečinu porušování domovní svobody jsou naplněny formální znaky, když H. B. prokazatelně vstoupila do bytu, k němuž jí nesvědčilo užívací právo, nicméně údajně nebyl naplněn materiální znak trestného činu. K přečinu krádeže vrchní státní zastupitelství stěžovateli vytklo, že jde o situaci tzv. slovo proti slovu a stěžovatel nikterak nedoložil, že odcizené předměty byly v jeho vlastnictví. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem orgánů činných v trestním řízení, že nebyl naplněn materiální znak skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody, neboť H. B. je advokátkou a svého jednání si je moc dobře vědoma. Její počínání je navíc vedeno zejména snahou nikoliv řešit majetkové poměry, nýbrž snahou stěžovateli škodit.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
12. Stěžovatel předně namítá, že bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování, neboť orgány činné v trestním řízení dostatečně nerozkryly skutkový stav a důkazy ve věci provedené hodnotily jednostranně ve prospěch H. B. K tomu Ústavní soud uvádí, že poškozený (nyní stěžovatel) v trestním řízení může realizovat svá základní práva a svobody představující tzv. tvrdé jádro lidských práv, jež se nacházejí především v čl. 2 až 4 Úmluvy (právo na život, zákaz mučení a zákaz otroctví a nucené práce). Patří k nim rovněž jeho právo na účinné vyšetřování [nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16
(N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.)]. V posuzované věci je zjevné, že stěžovatelem namítaná práva nepatří do této skupiny. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") naznačuje, že právo na účinné vyšetřování by se mohlo za určitých okolností rozšiřovat i na případy, v nichž trestným činem mělo být zasaženo do jiného práva garantovaného Úmluvou či jejími protokoly, např. práva na pokojné užívání majetku (srov. rozsudek ESLP ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. 10. 2008, č. stížnosti 70930/01, a nález Ústavního soudu ze dne 10.
4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 ). Ústavní soud má však za to, že jeho oprávnění zasahovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení není dáno pro veškerou trestnou činnost, která je způsobilá zasáhnout do práv jednotlivců. Toto oprávnění - a dokonce i povinnost - je dáno pouze tehdy, jestliže se jedná o případy nejzávaznějších trestných činů směřujících proti právům srovnatelným s právy zakotvenými v čl. 2 až 4 Úmluvy [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14
(N 8/80 SbNU 91)].
13. Na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie přečinů, by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň namístě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv [viz nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301) a již uvedený nález sp. zn. I. ÚS 1958/23 ]. V případě stěžovatele právě probíhají civilní řízení, která řeší mimo jiné i majetkové vyrovnání bývalých manželů. V případě domnělé krádeže jde proto o věc, která má soukromoprávní pozadí, a prostředky občanského práva se nyní jeví jako dostatečné pro vyřešení tohoto konfliktu mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou.
14. Ústavní soud tak v souladu se shora uvedeným nemůže přisvědčit námitkám stěžovatele, neboť je zjevné, že mu především nesvědčí právo na účinné vyšetřování tak, jak je popsáno v judikatuře Ústavního soudu a ESLP. Kromě toho je zjevné, že nastalá situace je výsledkem neutěšených vztahů mezi bývalými manžely, kdy stěžovatel sice tvrdí, že je šikanován ze strany H. B., nicméně sám vůči ní používá prostředků trestního práva k řešení konfliktu zjevně civilní povahy. Ústavní soud se domnívá, že orgány činné v trestním řízení dostatečně objasnily skutkový stav věci a napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná a logicky odůvodněná.
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu