Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Dušičky, zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem, sídlem Hrubá Horka 50, Železný Brod, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 4. 2021 č. j. 111 C 34/2016-354, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2022 č. j. 35 Co 130/2021-389 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023 č. j. 21 Cdo 3611/2022-427, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (stěžovatel zároveň zdůrazňuje, že ustanovení se musí vykládat v souladu s řadou jím uváděných mezinárodních smluv).
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a zejména z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel v roli zaměstnavatele (podnikatele) požadoval po svém bývalém zaměstnanci (dále jen jako "žalovaný") cca 76 tisíc Kč za neoprávněné používání strojní pily. Nalézací soud napadeným rozsudkem příslušnou žalobu zamítl, což zdůvodnil tím, že stěžovatel nebyl schopen prokázat škodu způsobenou údajným neoprávněným jednáním žalovaného. Ten sice uznal dluh ve stejné výši, daný právní úkon byl však neurčitý a nebylo zřejmé, k jakému nároku se dluh váže, čímž nebyly naplněny zákonné podmínky. Odvolací soud prvostupňový rozsudek potvrdil a ztotožnil se též s jeho odůvodněním. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť postrádalo jakékoliv vymezení předpokladů přípustnosti.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V rozsáhlém a argumentačně poněkud neuspořádaném textu vyslovuje celou řadu námitek proti postupu nalézacího a odvolacího soudu, vymezuje se především vůči průběhu dokazování (např. existence opomenutých důkazů, lhaní různých svědků, sugestivnost kladených otázek atd.), upozorňuje nicméně též na podjatost soudů, zvýhodňování žalovaného atd.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud předně uvádí, že v ústavní stížnosti měla být věnována pozornost hlavně usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro nedostatečné vymezení předpokladů jeho přípustnosti. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost předchozích rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, předmětem přezkumu Ústavního soudu být nemůže, neboť ji meritorně nepřezkoumával ani Nejvyšší soud. Stěžovatel mu k tomu totiž nenaplněním zákonných předpokladů dovolání nevytvořil odpovídající procesní prostor (srov. za všechny usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2953/17 ).
8. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel k protiústavnosti usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti vůbec nevyjadřuje (uvedl pouze, že dovolací soud "nevzal v potaz" jeho námitky), Ústavní soud jen ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení vad dovolání nepostupoval příliš formalisticky. Dospěl k závěru, že tomu tak není a právo stěžovatele na soudní ochranu ze strany Nejvyššího soudu porušeno nebylo (viz str. 2 usnesení dovolacího soudu, kde je relevantní část dovolání rekapitulována). Danou část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
10. Pokud pak jde o napadené rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou.
11. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí efektivní vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Jak již bylo vysvětleno, pokud stěžovatel podal dovolání trpící vadami, nejednalo se o řádně uplatněný opravný prostředek, jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na shora citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, podle něhož neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, byla odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu