Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. Markétou Peňázovou, advokátkou se sídlem nám. Svobody 20, Brno, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008 č. j. 69 Nc 3986/2007-8 a proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2010 č. j. 20 Co 129/2009-34, takto:
Vykonatelnost výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008 č. j. 69 Nc 3986/2007-8 a výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2010 č. j. 20 Co 129/2009-34 se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Stěžovatelka podala proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, neboť v nich spatřuje porušení svých základních práv a svobod zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina"), konkrétně práva na majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dne 15. srpna 2007 podala návrh na nařízení exekuce s pověřením soudního exekutora, Mgr. Petra Kociána. Usnesením ze dne 7. ledna 2008, č.j. 69 Nc 3986/2007-3 Městský soud v Brně exekuci nařídil, provedením exekuce pověřil Mgr. Petra Kociána a povinnému uložil uhradit náklady exekuce stěžovatelce i exekutorovi.
Napadeným usnesením Městský soud v Brně exekuci zastavil z důvodu nemajetnosti vedlejšího účastníka. Stěžovatelce byla tímtéž usnesením ve výroku II. uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Petru Kociánovi náklady exekuce ve výši 4.165 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelky nevyhověl a napadeným usnesením výrok II. usnesení Městského soudu v Brně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že je nesporné, že exekuce na majetek vedlejšího účastníka k návrhu stěžovatelky byla zastavena podle § 268 odst. písm. e) o.s.ř., tedy z důvodu nemajetnosti povinného. Za této situace je dle názoru Krajského soudu v Brně zákonem, konkrétně § 89 exekučního řádu, jasně stanovena povinnost stěžovatelky zaplatit exekutorovi náklady účelně vynaložené, případně paušálně určené náklady vzniklé v průběhu provádění exekuce. Stěžovatelka s ústavní stížností rovněž spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny. Odložení vykonatelnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Výkon rozhodnutí by znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Své osobní a majetkové poměry stěžovatelka doložila potvrzením České správy sociálního zabezpečení z 1. února 2010 o výši invalidního důchodu, dále potvrzením Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 10. března 2010 o trvání pracovní neschopnosti a výši dávek nemocenského, které jí byly vyplaceny za období od 29.
září 2009 do 28. února 2010. Stěžovatelka prohlásila, že toto jsou její jediné příjmy. S ohledem na osobní a majetkové poměry byla stěžovatelce přiznána Českou advokátní komorou bezplatná právní pomoc. Oproti stěžovatelce stojí exekutor, kterému by mohla vzniknout toliko újma odkladem vykonatelnosti výroku přiznávající mu částku ve výši 4.165,- Kč. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2010
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu
Městský soud přitom zdůrazňuje, že stěžovatelka mohla ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce požádat soud o pomoc při zjišťování majetku povinného podle ustanovení § 259, § 260 odst. 2, respektive ustanovení § 260a a násl. občanského soudního řádu. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření pouze v plném rozsahu odkázal na napadené rozhodnutí tohoto soudu. P. K., soudní exekutor, ve vyjádření vedlejšího účastníka zdůraznil, že při zachování alespoň minimální míry obezřetnosti si mohla stěžovatelka na základě nahlédnutí do veřejně přístupných rejstříků (živnostenský, obchodní a databáze ARES) zjistit, že povinná v době podání předmětného návrhu na nařízení exekuce již fakticky nevyvíjela žádnou činnost.
Vznik nákladů exekuce proto dle soudního exekutora jednoznačně zavinila právě stěžovatelka. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí.
Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavněprávní interpretací dikce ustanovení § 89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému.
Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekučního řízení. Ústavní soud zaujal názor, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného (respektive nákladů exekuce), přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".
Na novou dikci ustanovení § 89 exekučního řádu (jež byla zjevně obecnými soudy aplikována v posuzované věci a dle které v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný) reagoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 455/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 51/52 SbNU 511). Veden principem priority ústavně konformního výkladu, dospěl Ústavní soud k závěru, že citovanou právní normu je nutno interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení.
Oprávněný je tedy povinen hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutora v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného pouze v závislosti na míře jeho procesního zavinění na zastavení exekuce. Uvedený závěr zopakoval Ústavní soud i v dalších nálezech [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), nález sp. zn. II. ÚS 1812/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 12/56 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 1839/09 ze dne 3. 12. 2009 (N 253/55 SbNU 451), nález sp. zn. III.
ÚS 1901/09 ze dne 26. 11. 2009 (N 248/55 SbNU 391), nález sp. zn. III. ÚS 2938/09 ze dne 11. 2. 2010 (N 23/56 SbNU 263)]. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.) potom provedl Ústavní soud interpretativní výrok, dle něhož je nutno ustanovení § 89 věty druhé exekučního řádu ústavně konformně interpretovat v návaznosti na ustanovení § 89 věty první exekučního řádu tak, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce.
Z pohledu takto Ústavním soudem nastíněné ústavně konformní interpretace ustanovení § 89 exekučního řádu nelze než uzavřít, že obecné soudy v projednávané věci ustanovení § 89 exekučního řádu ústavně konformním způsobem neinterpretovaly. Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení soudního exekutora, že stěžovatelka sama zavinila vznik nákladů exekuce, neboť tomuto tvrzení nemůže Ústavní soud v kontextu dané věci nikterak přisvědčit. Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a s ohledem na hospodárnost řízení Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky je přiléhavé zrušit pouze rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zásah do stěžovatelčiných základních práv lze zhojit již na této instanční úrovni.
Zrušení usnesení odvolacího soudu ve všech výrocích přitom současně vyjadřuje potřebu adekvátně reflektovat i práva a povinnosti ostatních účastníků exekučního řízení. Za situace, kdy Ústavní soud ruší pouze rozhodnutí odvolacího soudu, musí být ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně posouzena jako nepřípustná, neboť se tak stěžovatelce vytvořil procesní prostor pro nové projednání jejího opravného prostředku (odvolání). Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh na zrušení v záhlaví uvedeného usnesení soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného ustanovením čl. 36 odst.
1 Listiny, dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2010 č. j. 20 Co 129/2009-34 zrušil. Náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci však nemohl Ústavní soud odhlédnout od skutečnosti, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz výše uvedené nálezy), jež není obecným soudům neznámá (většina odkazovaných nálezů byla vyhlášena přede dnem vydání napadeného usnesení).
Stejně tak musel mít Ústavní soud na zřeteli, že náklady právního zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem značně převyšují její měsíční příjem, pročež by se podání ústavní stížnosti, jíž bylo posléze vyhověno, mohlo jevit jako kontraproduktivní, což by zjevně odporovalo zásadám spravedlivosti, neboť stěžovatelka nezavinila ani to, že ochranu svých ústavně zaručených práv musela hledat až - ultima ratio - v řízení před Ústavním soudem. Z uvedeného důvodu přistoupil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení.
Ústavní soud proto uložil Krajskému soudu v Brně, aby nahradil stěžovatelce účelně vynaložené náklady spojené s jejím právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem ve výši 7 020 Kč [odměna za zastoupení účastníka řízení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 5 250 Kč + 2 x 300 Kč režijního paušálu + daň z přidané hodnoty ve výši 20 % z částky 5 850 Kč, tedy 1 170 Kč]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud učinil součástí nálezu, neboť je-li možno o uložení povinnosti k náhradě rozhodnout usnesením (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je nepochybně možné tak učinit i nálezem.