Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Milanem Flanderkou, advokátem, sídlem Krakovská 1366/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 223/2023- 2275 ze dne 22. února 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 125/2024-2314 ze dne 22. dubna 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a R. L. B. a nezletilého D. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel (otec nezletilého vedlejšího účastníka) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně č. j. 23 P 181/2009-2108 ze dne 30. 6. 2022 byl nezletilý vedlejší účastník svěřen do střídavé péče stěžovatele a vedlejší účastnice (matky nezletilého) a nad jeho výchovou byl stanoven dohled. Z důvodu matčiny recidivy alkoholové závislosti a jejího následného léčení však nezletilý pobýval ve faktické péči otce až do 3. 7. 2023, kdy se po návštěvě u matky v léčebně odmítl k otci vrátit a požádal o umístění do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Na své přání byl nezletilý předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 10. 2023 předán do Dětského domova X, následně byl však usnesením obvodního soudu ze dne 30. 1. 2024 předběžným opatřením svěřen do péče stěžovatele, u kterého pobýval od 25. 1. 2023 na dlouhodobou propustku.
3. Dne 13. 2. 2024 nezletilý od stěžovatele utekl zpět do Dětského domova X s tím, že se se stěžovatelem nechce stýkat. Při pohovoru s opatrovníkem uvedl, že na něj stěžovatel řve a že se bál, že ho uhodí. Na návrh opatrovníka bylo napadeným usnesením obvodního soudu vydáno předběžné opatření, jímž byl nezletilý opětovně předán do Dětského domova X do rozhodnutí o věci samé. Obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že v průběhu svého života si nezletilý už vyzkoušel všechny formy péče, jeho situace je nestabilní a neumí si v ní poradit. Obvodní soud přihlédl k přání nezletilého i ke skutečnosti, že v rámci pobytu v dětském domově může udržovat kontakt se stěžovatelem v rámci případných propustek.
4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo napadené usnesení obvodního soudu potvrzeno s tím, že se trvání jeho účinků omezuje do doby vykonatelnosti rozhodnutí ve věci samé, nejdéle však do 22. 5. 2024, tj. do doby uplynutí tří měsíců od vykonatelnosti napadeného usnesení.
5. Usnesením obvodního soudu č. j. 50 P 223/2023-2358 ze dne 21. 5. 2023 bylo předběžné opatření vydané napadeným usnesením prodlouženo podle § 460 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále též "z. ř. s.") o další tři měsíce do 22. 8. 2024, jelikož ve věci nebylo dokončeno důkazní řízení.
6. Po skončení jednání obvodního soudu dne 21. 8. 2024 byl vyhlášen rozsudek o svěření nezletilého do péče otce. Jelikož však nebylo možné rozsudek doručit účastníkům řízení do 22. 8. 2024, do kdy bylo prodlouženo trvání předběžného opatření, obvodní soud usnesením č. j. 50 P 223/2023-2398 z téhož dne předběžné opatření prodloužil do 22. 11. 2024.
7. Stěžovatel namítá absenci zákonného podkladu rozhodnutí o předběžném opatření. Tvrdí, že oba soudy hodnotily situaci jako ohrožení či narušení zájmu dítěte zásadním způsobem, aniž by ovšem nařídily předběžné opatření podle § 452 z. ř. s. S odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 3200/20 ze dne 2. 2. 2021 (N 23/104 SbNU 270) konstatuje, že za neústavní se považuje postup, kdy opatrovnický soud rozhodne "běžným" předběžným opatřením podle § 76 a násl. občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") i za situace, jsou-li splněny podmínky pro vydání "speciálního" předběžného opatření podle § 452 z. ř. s.". Na věci podle stěžovatele nic nemění ani skutečnost, že městský soud se snažil vadný postup napravit doplněním lhůty platnosti předběžného opatření, neboť se tím podle mínění stěžovatele pouze snažil simulovat a obejít postup podle § 452 odst. 1 z. ř. s.
8. Stěžovatel konstatuje, že procesní ochrana rodiče a dítěte je v případě postupu podle zákona o zvláštním řízení soudním výrazně širší a nespočívá pouze v aplikaci § 452 odst. 3 a § 460 z. ř. s., ale i ve lhůtách pro rozhodnutí o návrhu na zrušení předběžného opatření, v možnosti rozhodnout o odvolání již soudem prvního stupně, ve lhůtách pro rozhodnutí o odvolání. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že řízení o jím podaném odvolání trvalo 50 dní místo zákonných 22 dní.
9. Stěžovatel považuje situaci, kdy soudy rozhodnou o odnětí dítěte z péče rodiče pouze proto, že dítě není ochotno respektovat přiměřené výchovné působení rodiče (v konkrétním případě se podle stěžovatele jednalo o neochotu nezletilého podílet se na opravě jím opakovaně poškozeného elektrokola) za svévoli v rozporu s povinností soudu ochraňovat vzájemný vztah rodiče a dítěte a v rozporu s právem pečujícího rodiče na pomoc státu a povinností státu respektovat primární odpovědnost rodičů na výchovu dítěte.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. S odkazem na svá předchozí rozhodnutí uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1393/17 ze dne 29. 6. 2017 (U 14/85 SbNU 953), že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Podstatou přezkumu Ústavního soudu tak může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření.
12. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud vždy posuzuje, zda ve věcech předběžných opatření týkajících se nezletilých dětí bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilých a zásadní změna jejich výchovného prostředí.
13. Ke stěžovatelově námitce ohledně absence zákonnosti Ústavní soud s odkazem na usnesení Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018 zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a přezkoumává jejich rozhodnutí či postup pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373)].
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti podává výklad problematiky nařizování předběžných opatření podle občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních a obecně konstatuje, že procesní ochrana rodiče a dítěte je v případě postupu podle zákona o zvláštních řízeních soudních výrazně širší a byla mu upřena. Stěžovatel však neuvádí, jak konkrétně byla jeho základní práva dotčena či porušena skutečností, že obecné soudy nerozhodovaly "speciálním" předběžným opatřením podle § 452 a násl. z. ř. s., ale "běžným" předběžným opatřením podle § 102 o. s. ř.
15. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3200/2020 , na nějž stěžovatel odkazuje na podporu svého tvrzení o vadném postupu obecných soudů, posuzoval Ústavní soud postup krajského soudu, který rozhodl o umístění nezletilých do krizového centra "běžným" předběžným opatřením a dobu jeho trvání stanovil na 6 měsíců. Za neústavní označil Ústavní soud situaci, kdy krajský soud rozhodl "běžným" předběžným opatřením podle § 76 a násl. o. s. ř., i když byly splněny podmínky pro vydání "speciálního" předběžného opatření podle § 452 z.
ř. s. (stav nedostatku řádné péče, narušení nebo vážné ohrožení života, normálního vývoje nebo jiného důležitého zájmu dítěte) a nedodržel kogentní podmínky doby jeho trvání (podle tehdy účinného znění § 459 z. ř. s. nesměla délka trvání předběžného opatření přesáhnout jeden měsíc). Ústavní soud jako významnou skutečnost chránící práva dítěte vyzdvihl právě časové hledisko obsažené v § 459 z. ř. s., které chrání zejména dítě, aby nebylo umístěno v náhradním prostředí příliš dlouhou dobu a aby bylo pravidelně posuzováno, zda je toto předběžné opatření ještě nutné.
16. Ve stěžovatelově případě rozhodl obvodní soud o nařízení předběžného opatření bez uvedení doby jeho trvání. Městský soud v odvolacím řízení omezil jeho trvání do 22. 5. 2024 a obvodní soud je následně dvakrát prodloužil. Právě tato skutečnost časového omezení předběžného opatření v souladu s § 459 a 460 z. ř. s. odlišuje postup obecných soudů ve stěžovatelově případě od postupu krajského soudu posuzovaného v nálezu IV. ÚS 3200/2020
. Jak poznamenal Ústavní soud v bodě 30 citovaného nálezu, nalézt hranici pro to, kdy je namístě vydat "speciální" předběžné opatření, může být v praxi problematické. Vzhledem ke skutečnosti, že posuzované předběžné opatření bylo časově omezeno v souladu s příslušnými ustanoveními a že stěžovatelova polemika s postupem obecných soudů je pouze obecná a nepřináší konkrétní tvrzení, jak se měl promítnout případný vadný postup obecných soudů do jeho základních práv, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný.
17. Z hlediska ústavněprávního je důležité, že závěry obecných soudů jsou odůvodněné, logické a nevykazují žádné známky libovůle. Obecné soudy reagovaly na konkrétní situaci nezletilého, který svému opatrovníkovi jasně sdělil, že chce být předán zpět do péče dětského domova a se stěžovatelem se nechce stýkat, neboť s ním měl konflikt kvůli poškozenému ráfku kola a měl strach, že ho uhodí. Obvodní soud vyhodnotil prostředí dětského domova z hlediska nejlepšího zájmu nezletilého jako stabilní zázemí v situaci, kdy stěžovatel "vystupoval poměrně emotivně nejen vůči nezletilému, ale i vůči dalším zainteresovaným osobám".
Ze soudního spisu obvodního soudu ostatně vyplývá, že nezletilý se po mnoho let nachází ve složitém stavu dlouhotrvajícího rodičovského konfliktu a neumí si s ním poradit. Před vydáním napadených rozhodnutí byl nezletilý v průběhu čtyř let třikrát umístěn v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a vždy mu trvalo nějaký čas, než dospěl k rozhodnutí vrátit se zpět do péče rodičů nebo jednoho z nich. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by přání nezletilého o umístění do dětského domova bylo chvilkovým rozmarem vyplývajícím pouze ze snahy vyhnout se opravě elektrokola.
18. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obou soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, ústavně souladným způsobem své závěry odůvodnily a postavily je na zhodnocení nejlepšího zájmu nezletilého.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu