Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024 č. j. 11 Tvo 4/2004-3375 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2023 č. j. 3 To 54/2023-3283, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 47 Listiny základních práv a svobod Evropské unie, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze rozhodl o návrhu stěžovatele na vyloučení členů senátu 3 To tohoto soudu tak, že podle § 31 odst. 1 trestního řádu nejsou předseda senátu Mgr. Stanislav Králík a členové senátu JUDr. Eva Brázdilová a Mgr. Robert Pacovský vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 To 54/2023 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 2/2019. Nejvyšší soud stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh dosavadních řízení. Namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není řádně odůvodněno a nejsou v něm zhodnoceny všechny argumenty uplatněné stěžovatelem. Stěžovatel především tvrdí, že Nejvyšší soud nezkoumal objektivní test nestrannosti výše uvedeného senátu Vrchního soudu v Praze. Pokud by tak Nejvyšší soud učinil, musel by podle stěžovatele dojít k závěru, že jsou zde skutečnosti vzbuzující pochybnost, že tento senát není nestranný. Podle stěžovatele Nejvyšší soud jen přebírá argumentaci Vrchního soudu v Praze, která se týká pouze subjektivní nestrannosti uvedeného senátu.
4. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023 plénum Ústavního soudu sjednotilo svoji rozhodovací praxi tak, že ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, jímž bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění stanoviska.
5. Také v tomto případě se může uplatnit výjimka obsažená v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle které Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, přestože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Je však věcí stěžovatele, aby v ústavní stížnosti tento přesah vlastních zájmů řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury zdejšího soudu vyložil (bod 33 stanoviska). Nic takového se však z nyní posuzované ústavní stížnosti nepodává a ani Ústavní soud sám nezjistil žádné indicie, které by nasvědčovaly existenci přesahu vlastních zájmů stěžovatele v právě uvedeném smyslu.
7. Odkazy na předchozí judikaturu Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva nejsou samy o sobě dostatečné. Podstatný přesah zájmů stěžovatele totiž nelze dovozovat z případné opodstatněnosti námitek, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší ve fázi posuzování otázky přípustnosti ústavní stížnosti tyto námitky jakkoli meritorně posuzovat (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 či sp. zn. I. ÚS 398/24 ). Stěžovatel ani netvrdí, že stížnost vykazuje znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem, coby nezbytné podmínky vyplývající z judikatury Ústavního soudu (k této otázce viz blíže např. body 10 až 13 usnesení sp. zn. I. ÚS 1353/21 včetně judikatury tam uvedené).
8. Výše uvedeným stanoviskem pléna je Ústavní soud vázán, a proto na ně pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Tato okolnost konkrétně znamená, že z důvodu principu subsidiarity je ústavní stížnost, brojící proti rozhodnutí, kterým soudce obecného soudu nebyl vyloučen pro podjatost, nepřípustná.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. května 2024
Jan Svatoň, v. r. soudce zpravodaj