Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Alešem Nytrou, advokátem, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2025, č. j. 6 To 7/2025-404, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 8. 2024, č. j. 4 T 117/2023-356, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 8. 2024, č. j. 4 T 117/2023-356, byla obžalovaná V. B. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Předmětného přečinu se odsouzená dopustila tím, že dne 31. 1. 2023 se v odpoledních hodinách před Psychiatrickou nemocnicí v Opavě jako řidička osobního motorového vozidla plně nevěnovala řízení vozidla a nedala přednost poškozené stěžovatelce, která právě přecházela přes vyznačený přechod pro chodce. Stěžovatelka při této nehodě utrpěla vícečetná lehká zranění, převážně ve formě pohmožděnin různých částí těla. Stěžovatelka byla v době nehody hospitalizována v Psychiatrické nemocnici v Opavě, přičemž tato nehoda vedla ke zhoršení jejího psychického stavu a k prodloužení hospitalizace s narůstajícími psychickými obtížemi, které přerostly v posttraumatickou stresovou poruchu s dobou léčení nejméně 4 měsíce a 4 týdny. Tato doba byla výrazně prodlužována vleklými změnami zdravotního stavu poškozené z období již před dopravní nehodou.
3. Odsouzené V. B. byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců. Dále jí bylo uloženo zaplatit poškozené RBP, zdravotní pojišťovna, náhradu škody ve výši 16.737 Kč a stěžovatelce jako poškozené náhradu škody ve výši 40.410 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla stěžovatelka se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud uvedl, že bez dalšího zkoumání lze z celkem požadovaných 2.250.000 Kč přiznat částku ve výši 40.410 Kč na náhradu škody a částku bolestného ve výši 92.812 Kč tak, jak to učinila pojišťovna v případě druhé zmíněné položky. Jde-li o další vyčíslené položky, okresní soud uvedl, že jde např. o částky požadované příbuznými v souvislosti dopravou stěžovatelky na nákupy, do kostela, v souvislosti s úklidem u stěžovatelky doma atp. Zde by okresní soud musel provádět poměrně rozsáhlé dokazování přesahující potřeby trestního řízení.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, které směřovala do výroku, kterým byla odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka ve svém odvolání požadovala, aby jí byly přiznány všechny uplatněné nároky, tj. bolestné ve výši 50.000 Kč, psychické bolestné ve výši 200.000 Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 1.500.000 Kč, náhrada za ztížené společenské uplatnění (omezená hybnost kolene) ve výši 300.000 Kč, náhrada jiné nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč, náhrada nákladů na péči ve výši 100.710 Kč, náhrada jízdních výloh ve výši 79.532 Kč, náhrada nákladů na vypracování dodatku ke znaleckému posudku prof. MUDr. L. Hosáka, Ph.D. ve výši 8.470 Kč a úhrada zákonných úroků z prodlení z jednotlivých částek. Zmocněnec poškozené předložil výzvu zaslanou pojišťovně, aby poškozené vyplatila dalších 1.700.000 Kč za ztrátu životního partnera, který ji v důsledku nehody opustil. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl podle § 256 trestního řádu.
5. Pojišťovna Generali České pojišťovny, a. s., doložila, že poškozené již vyplatila částky ve výši 2.177 K č a 72.635 Kč na bolestném, 40.410 Kč na znalečném, zálohu ve výši 300.000 Kč za ztížení společenského uplatnění a náhradu nákladů ve výši 20.000 Kč. Při své úvaze krajský soud vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka měla dlouhodobé závažné psychické potíže již před zmiňovanou dopravní nehodou. Přestože ve spise byly založeny znalecké posudky, lékařské zprávy a další listinné důkazy, krajský soud uzavřel, že nad rámec toho, co již uvedl okresní soud, nebylo možno na základě doposud provedeného dokazování zjistit, v jaké míře došlo ke zhoršení psychického stavu stěžovatelky po dopravní nehodě oproti původnímu stavu, pro který se stěžovatelka po delší dobu léčila v psychiatrické nemocnici, když ona sama zmiňovala, že před dopravní nehodou trpěla depresemi, nebyla schopna sama vycházet z domu a trpěla nespavostí. Takové dokazování by přesáhlo možnosti soudu v adhezním řízení.
6. Stěžovatelka uvádí, že se stala obětí dopravní nehody, která výrazně zasáhla do jejího života. Stěžovatelka v důsledku této nehody utrpěla těžkou újmu na zdraví, především psychickou, s níž se bude potýkat až do konce života.
7. Stěžovatelka sděluje, že když jí bylo 25 let, tak při dopravní nehodě zemřel její otec a ona sama v tu dobu byla v šestinedělí se svou dnes již dospělou dcerou. Po této nehodě má až dodnes noční můry, ve kterých její otec volá o pomoc a ona mu nemůže pomoci. V souvislosti s těmito stavy se stěžovatelka psychiatricky léčila. Nadto se v době před dopravní nehodou léčila i s poruchou srážlivosti krve, v důsledku níž v době covidu utrpěla dvakrát plicní embolii a to, že vůbec přežila, je zázrak. Stěžovatelka se s touto hematologickou diagnózou léčí dosud a musí se o sebe velmi starat, zejména se nesmí uhodit, aby nedošlo ke zdravotním komplikacím. Strach ze smrti udušením při další možné embolii a nemožnost spát kvůli nočním můrám vyústily v její hospitalizaci na psychiatrii v době před nehodou, kde se nacházela i v době, kdy došlo k předmětné dopravní nehodě před areálem psychiatrické nemocnice. Stěžovatelka v době, kdy k nehodě došlo, měla svůj zdravotní stav již zaléčený a žila s nadějí, že bude během 14 dnů propuštěna. Těšila se, že bude pomáhat své dceři s novorozenou vnučkou.
8. Stěžovatelka navazuje, že po nehodě se psychicky zhroutila, neboť se cítila bezprostředně ohrožená smrtí, obávala se smrti udušením při možné třetí plicní embolii. Její hospitalizace tak musela být prodloužena o další 4 a půl měsíce a později ještě zopakována. V důsledku nehody se stěžovatelka nyní nachází ve III. stupni invalidity. Od nehody nadto trpí nočním pomočováním, bojí se přecházet cesty, vycházet z domu a trpí sebevražednými myšlenkami. Kvůli této kauze se s ní rozešel i její přítel, což jí působí další újmu.
9. Probíhající řízení stěžovatelku sekundárně viktimizuje a prohlubuje její utrpení. Stěžovatelka se v průběhu trestního řízení několikrát psychicky zhroutila. Veškeré její psychiatrické obtíže se zhoršily. Stěžovatelka nyní užívá 16 léků denně. Je toho názoru, že všechny své nároky řádně doložila a odkázání do civilního řízení je nespravedlivé, nedůvodné a vedlo k jejímu dalšímu psychickému kolapsu.
10. Stěžovatelka takto zejména doložila znalecký posudek prof. MUDr. L. Hosáka, Ph.D., který ji osobně vyšetřil a měl k dispozici veškerou její psychiatrickou dokumentaci. Ke svému předchorobí v reakci na námitky pojišťovny pak zajistila i dodatek ke znaleckému posudku, který tyto námitky vyvrátil. Stěžovatelka dále zajistila i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, včetně doplňku k tomuto posudku opět v reakci na námitky pojišťovny. Domnívá se proto, že její nároky byly plně objektivizovány.
11. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, který v napadeném usnesení uvedl, že nebylo ze znaleckého posudku prof. MUDr. L. Hosáka, PhD., možné zjistit, zda měl znalec k dispozici všechny podklady týkající se psychického stavu stěžovatelky před nehodou. Podotýká, že znalec všechny tyto podklady k dispozici měl. Měl-li krajský soud k tomuto pochybnosti, měl se znalce dotázat, měl znalce vyslechnout, což však neučinil. Krajský soud rozhodl v rozporu s obsahem spisu.
12. Soudy jsou povinny si stanovit samy náhradu za ztížené společenské uplatnění. Stěžovatelka podotýká, že je zvlášť zranitelnou obětí trestného činu, kdy má soud povinnost usilovat o naplnění podmínek pro přiznání nemajetkové újmy.
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud vztahuje na adhezní řízení právo poškozených na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 148/82 SbNU 357)]. Stát je povinen porušená práva poškozených chránit a v maximální možné míře dopomoci náhradě škody na straně poškozeného [nález sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 (N 38/76 SbNU 515)]. Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních tudíž nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl svého smyslu (viz usnesení sp. zn. IV.
ÚS 2177/11 ze dne 1. 12. 2011). Nespravedlivé rozhodnutí o nárocích poškozených pak umocňuje primární újmu způsobenou trestným činem. Náprava újmy obětí trestné činnosti dle judikatury Ústavního soudu souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva, napravit jí způsobenou újmu na těchto právech a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním [nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14
(N 38/76 SbNU 515), nebo nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16
(N 151/82 SbNU 385)]. Nesplněním této povinnosti vzniká tzv. druhotná újma, jejíž vznik v oblastech chráněných Listinou zakládá porušení základních práv a svobod obětí, které bude zpravidla představovat důvod pro zásah Ústavního soudu.
16. Řádné rozhodování v tzv. adhezním řízení je dle Ústavního soudu neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (srov. ustanovení § 1 odst. 1 trestního řádu), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného. Ta však v tomto řízení může být pochopitelně zajišťována pouze v určitém zákonném rámci, jehož výklad a aplikace musí zohledňovat základní principy soudního rozhodování (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny).
17. I přes vše uvedené však platí, že možnost Ústavního soudu zasáhnout do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15 ze dne 18. 2. 2015). Trestní soud totiž nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), neboť nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.
18. V posuzované věci Ústavní soud aprobuje závěry soudů, které jsou v souladu s jeho shora uvedenou ustálenou judikaturou. U stěžovatelky je nutno především zdůraznit, že byla mnohaletým psychiatrickým pacientem již před předmětnou nehodou. Stěžovatelka sice tvrdí, že její stav byl již v době, kdy k nehodě došlo, zaléčen a měla být brzy propuštěna, avšak toto je toliko tvrzením stěžovatelky, které nebylo předmětem dokazování. Napadená rozhodnutí jsou v otázce adhezního nároku stěžovatelky sice stručnější, avšak je nutno připomenout, že požadavky na odůvodnění tohoto výroku jsou z ústavněprávního hlediska nižší (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15 ze dne 18. 2. 2015). To však neznamená, že by odůvodnění bylo libovolné a arbitrární. Základní právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí se uplatní i zde, byť v omezenější míře. Soudy vyjádřily jasně, které skutečnosti nepovažují za dostatečně prokázané s nutností dalšího dokazování přesahujícího možnosti soudu v trestním řízení.
19. Z ústavněprávního pohledu by bylo neakceptovatelné, pokud by obecné soudy odkázání neodůvodnily vůbec nijak, odůvodnily ho z ústavněprávního pohledu neakceptovatelným způsobem nebo by k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku náhrady škody již v adhezním řízení, avšak soud by se tomu svévolně vyhnul. Neakceptovatelný způsob odůvodnění by pak byl zejména takový, který by sám o sobě porušoval substantivní základní práva účastníků.
K uvedenému však v případě stěžovatelky nedošlo. Stěžovatelka sice předložila řadu podkladů, nicméně tyto se jevily jako nedostatečné pro vyčíslení veškerých jejích nároků. Zejména nárok vyčíslující ztížení společenského uplatnění souvisí velmi úzce s psychickým stavem stěžovatelky před zmiňovanou nehodou, kdy tato nehoda vedla dle tvrzení stěžovatelky k eskalaci jejích již dlouhodobých psychiatrických obtíží. Ústavní soud aprobuje názor krajského soudu, že přesné vymezení zdravotního stavu stěžovatelky před nehodou a po ní vyžaduje další podrobné dokazování, které není v silách trestního soudu provést.
Stěžovatelkou předložený znalecký posudek dle krajského soudu dostatečně neprokazuje psychický stav stěžovatelky před nehodou. Samotná skutečnost, že dopravní nehoda, při níž do stěžovatelky v rozjezdu narazilo auto a okamžitě opět zastavilo, přičemž fyzicky stěžovatelka utrpěla pouze lehké pohmožděniny, u ní vyvolala velmi těžké psychiatrické stavy, naznačuje dle Ústavního soudu nutnost podrobného dokazování stran jejího psychického stavu v době před nehodou.
20. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu