Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Iryny Akymenko, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem v Praze, Havlíčkovo náměstí 189/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2021 č. j. 8 Azs 212/2020-29, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku obecného soudu. Stěžovatelka je občanka Ukrajiny a dne 20. 7. 2017 byla při snaze vycestovat do Egypta zadržena na letišti Václava Havla v Praze, kde jí bylo sděleno, že její vízum je padělané (původní údaj o platnosti víza do 30. 11. 2016 byl pozměněn na 30. 11. 2018) a rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 21.
července 2017 č. j. CPR-20347-25/PŘ-2017-930504 byla vyhoštěna podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 2 a písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců v tehdy platném znění na 4 roky, a to s odůvodněním, že se při hraniční kontrole při vycestování z území České republiky prokázala neplatným (neoprávněně pozměněným) cestovním dokladem a pobývala na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna. Věc rozhodoval Nejvyšší správní soud, který rozsudkem č. j. 5 Azs 232/2018-26 ze dne 14. 3. 2019 rozhodnutí o vyhoštění stěžovatelky zrušil, a policii a Ministerstvu vnitra mj. uložil, aby se zabývaly otázkou, zda stěžovatelka o pozměněném datu platnosti víza věděla, resp. zda toto vízum užívala zaviněně.
2. Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie na mezinárodním letišti Praha-Ruzyně CPR-20347-41/PŘ-2017-930504 ze dne 30. 1. 2020 bylo stěžovatelce opětovně uloženo správní vyhoštění, tentokrát na dobu 2 let, a to dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců v tehdy platném znění, a to z důvodu neoprávněného pobytu v České republice. Po podaném odvolání Ministerstvo vnitra ČR vydalo dne 16. 6. 2020 své rozhodnutí č. j. MV-104565-35/OAM-2017, kterým bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2020 č. j. 4 A 30/2020-30 zamítl žalobu stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí, a poté, co stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost, zamítl ji Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 9. 3. 2021 č. j. 8 Azs 212/2020-29.
3. Stěžovatelka se závěry orgánů veřejné moci nesouhlasí a stěžuje si zejména, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu prý nerespektoval závazný právní názor vyjádřený předchozím rozsudkem Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 232/2018-26 ze dne 14. 3. 2019), jenž uložil správním orgánům zabývat se otázkou zavinění stěžovatelky. Druhým rozsudkem však Nejvyšší správní soud aproboval postup správních orgánů, které se podle jejího názoru k otázce zavinění řádně nevyjádřily.
Stěžovatelka rovněž dodává, že nezpochybňuje současnou teorii i praxi, že samotné uložení správního vyhoštění, tj. naplnění hypotézy ustanovení § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je na zavinění cizince nezávislé. Nicméně, jak správně uvedl Nejvyšší správní soud ve svém prvním rozsudku, otázka zavinění může hrát roli pro posouzení přiměřenosti uloženého vyhoštění dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a pro délku uloženého vyhoštění. Napadený rozsudek také podle názoru stěžovatelky nerespektuje zásadu zákazu sebeobviňování a dovozuje jakousi kvaziobjektivní odpovědnost cizince.
Stěžovatelka se domnívá, že z ústavního pořádku vyplývá zásada, dle které platí, že nepodaří-li se veřejné moci prokázat osobě zavinění silnější, musí vycházet z toho, že zavinění je dáno pouze ve formě slabší (viz též zásada in dubio mitius), a že tato zásada se musí uplatnit i ve sféře práva pobytového, a to i při rozhodování o správním vyhoštění, jakkoli samotná možnost vyhoštění je dle ustálené teorie i praxe na zavinění nezávislá.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak k podstatě věci uvedl Nejvyšší správní soud v podrobném odůvodnění napadeného rozsudku: Ze správních rozhodnutí plyne, že se příslušné orgány přes jisté formulační nepřesnosti otázkou zavinění zabývaly jak ve vztahu k naplnění zákonných podmínek pro správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, tak i v rámci úvah odůvodňujících dobu zákazu vstupu. Správní orgány tedy respektovaly závazný právní názor Nejvyšší správního soudu, pokud postavily své závěry na tom, co v řízení vyšlo najevo.
Stěžovatelka jim svou pasivitou ohledně detailního vysvětlení toho, jak k pozměnění víza mohlo dojít, nedala prostor k provádění dalších skutkových zjištění. Cizinec je povinen zajistit svou dostatečnou obezřetností a předběžnou opatrností při nakládání s cestovními doklady a v nich obsaženými vízy, aby nedošlo k neregulérnímu pozměnění údajů v nich či jinému zneužití těchto dokladů, a uvedenou situaci nutno posuzovat podle principů objektivní odpovědnosti cizince, jenž takový dokument užíval, s tím, že může osvědčit, že vynaložil veškerou potřebnou obezřetnost k tomu, aby k jeho padělání či neregulérnímu pozměnění nedošlo, a že současně byl v dobré víře v to, že na území České republiky pobývá legálně, na základě víza aktuálně platného a řádně vystaveného.
Na cizince je tak v první řadě přeneseno břemeno tvrzení o tom, jak nejspíše k padělání či pozměnění dokumentu došlo a že se tak stalo zcela mimo jeho vůli, srozumění či vědomost a způsobem, který nemohl v dané situaci nikdo ani při vynaložení velmi pečlivé obezřetnosti předpokládat.
5. Na tomto právním názoru obecného soudu není nic neústavního a hlubší ingerence do zkoumaného případu tak Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší. Napadené rozhodnutí, ani řízení mu předcházející a závěry z toho plynoucí nelze shledávat nepředvídatelnými či překvapivými, ani je nelze považovat za nedostatečně či nesprávně odůvodněné, jak se domnívá stěžovatelka. Ostatně, ve druhém řízení o správním vyhoštění došlo ke zkrácení doby, na kterou jí bylo vyhoštění uloženo, i když z jiného důvodu než zohledněním otázky zavinění.
Jestliže soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, což se v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich činnost a rozhodnutí podrobněji přezkoumávat, neboť není další nadřazenou instancí v systému obecných soudů. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2021
Ludvík David v. r. předseda senátu