Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radovana Markese, zastoupeného Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem, sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 8 As 234/2022-39 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2022 č. j. 34 A 34/2020-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a konečně, že došlo též k porušení čl. 81 a 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad Slavkov u Brna (dále jen "správní orgán I. stupně") rozhodnutím ze dne 13. 7. 2020 č. j. SC/47490-20/9494-2019/Sek shledal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), neboť v rozporu s § 10 téhož zákona nezajistil, aby při použití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci. Uložil stěžovateli pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení. Shledal porušení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy bylo zjištěno, že blíže neustanovený řidič vozidla, jehož je stěžovatel provozovatelem, překročil v obci Slavkov u Brna (v ul. Čsl. Červeného kříže) nejvyšší dovolenou rychlost v obci.
3. Odvolání stěžovatele vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 24. 9. 2020 č. j. JMK 133649/2020 sp. zn. S-JMK 131972/2020/OD/VW, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
4. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Krajský soud konstatoval, že správní orgán I. stupně se zabýval otázkou, zda došlo ke správnému zjištění rychlosti. Jeho úvahy o správnosti měření mají oporu v dokazování. Stěžovatel s odkazem na reakci městské policie dovozoval, že rychloměr nelze považovat za automatický, neboť jej policie "obsluhuje". Z toho však, podle krajského soudu, nelze dovozovat, že by strážníci rychlost vozidel měřili přímo. Vozidlo překročilo v místě měření nastavený limit, radar proto dané zjištění automaticky zaznamenal a následně došlo k přípravě a předání tohoto zjištění do přestupkového řízení. Jednalo se o úsekový rychloměr, který byl jako stanovené měřidlo ověřen a v době změření vozidla stěžovatele měl požadované metrologické vlastnosti. Vedlejší účastník vysvětlil, v čem spočívá obsluha zařízení, resp. že není zasahováno do jeho "automatiky". Městská policie oznámila daný přestupek zcela v intencích zákona. Již správní orgán I. stupně vysvětlil, že se jedná o výsledek činnosti městské policie, neboť oznámení o podezření ze spáchání přestupku jsou předávána interním systémem, do kterého nemá nikdo jiný přístup. Stěžovatel neposkytl přesvědčivá tvrzení ani nepředložil důkazy, které by to důvodně zpochybňovaly.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením, že tato se odmítá pro nepřijatelnost (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud shledal, že závěry krajského soudu (učiněné v návaznosti na jeho skutková zjištění), které v kasační stížnosti stěžovatel zpochybňuje, jsou přezkoumatelné, logické a dostatečně jasně reagují na žalobní argumentaci stěžovatele. Krajský soud tyto závěry navíc důkladně zdůvodnil, a to s odkazem na příslušnou právní úpravu, přičemž zohlednil právě i skutečnosti zjištěné v návaznosti na dokazování provedené při jednání.
6. Stěžovatel zejména namítá, že správní soudy formalisticky vypořádaly jeho námitky tak, aby rozhodnutí budila dojem, že námitky vypořádány byly, nicméně správní orgány i soudy se dopustily zvratu, když dopustily, aby důkazní břemeno bylo přeneseno zcela na stěžovatele, čímž je popřeno rozhodně právo na soudní ochranu. Správní soudy se vůbec nezabývaly přestupkem jako takovým, přestože z každého podání vyplývá a v každém je alespoň jednou vždy zmíněn nesouhlas s tím, že by k přestupkovému jednání došlo. Soudy poskytly ochranu též situaci, kdy se policie provádějící měření sama usvědčila z nedostatků v procesu, ale správní orgány a pak soudy to doslova přikryly, čímž poškodily v důsledku stěžovatele na jeho právech, mimo jiné i na právu na soukromý majetek, když byl nucen zaplatit pokutu za jednání, které není přestupkem. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Považoval-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele za nepřijatelnou, nelze na jeho postupu a jeho výsledku shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Právní závěr Nejvyššího správního soudu, že neshledal podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele, a že závěry krajského soudu jsou přezkoumatelné, logické a dostatečně jasně reagují na žalobní argumentaci stěžovatele, nutno shledat za ústavně souladný, neboť tento svůj závěr důkladně odůvodnil s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu.
11. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není přezkum hodnocení důkazů či vytváření skutkového stavu. Tato kompetence je svěřena správním soudům. Kompetence Ústavního soudu spočívá v posouzení, zda při takové činnosti postupovaly orgány veřejné moci v mezích stanovených ústavním pořádkem. Jeho zásah je přípustný pouze v případě, kdy dochází k extrémnímu vychýlení z předpokladů racionality, logiky a věcnosti. K tomu v tomto případě nedošlo. Právní hodnocení předložené správními soudy při kontrole ústavnosti prováděné Ústavním soudem obstojí.
Z rozhodnutí správních orgánů i správních soudů je patrné, že se podáními stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a jejich rozhodnutí nelze považovat za projev svévole či libovůle. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že argumentace stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, že "Takto je pouze posílen dojem, že dopravní přestupky se prostě řeší zásadně v neprospěch řidičů a tečka. Dvě dávky." je zcela za hranicí dobrého vkusu a vzbuzuje otázku stran dodržování pravidel profesionální etiky advokáta.
12. Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud již v minulosti opakovaně dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na procesní neúspěch stěžovatele nebyl důvod k přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti, k níž Ústavní soud obecně přistupuje pouze výjimečně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu