Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Lubora Tichého, advokáta, sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Dominikem Krulišem, advokátem, sídlem V Kališti 1531/6, Praha - Dubeč, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2025 č. j. 21 Co 394/2024-457 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. září 2024 č. j. 16 C 41/2019-450, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, a Borise Paunkoviče, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví a svobody podnikání.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel, advokát, zastupoval jako právní zástupce vedlejšího účastníka jako žalovaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") o žalobě vedlejší účastnice na zaplacení 239 773,43 Kč s příslušenstvím, a to mimo jiné na základě ustanovení soudem podle § 30 odst. 2 občanského soudního řádu. Okresní soud napadeným usnesením přiznal stěžovateli odměnu za zastupování vedlejšího účastníka ve výši 137 921 Kč, kterou zaplatí stát. Okresní soud shledal, že stěžovateli náleží náhrada za 17 úkonů z celkem 40 úkonů účtovaných stěžovatelem.
3. K odvolání stěžovatele změnil napadené usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že odměna stěžovatele nově činí 71 447 Kč. Podle krajského soudu náleží stěžovateli náhrada jen za úkony, které učinil jako ustanovený advokát, nikoli jako advokát na základě plné moci. V této době, tedy od 16. 9. 2021 do 4. 1. 2022 a dále od 10. 12. 2022 do 13. 2. 2024, stěžovatel učinil celkem čtyři úkony (první porada, včetně převzetí zastoupení na základě usnesení okresního soudu o ustanovení advokátem, doplnění odvolání, první porada po druhém převzetí zastoupení, a účast na jednání okresního soudu). Okresní soud podle krajského soudu vycházel z mylného závěru, že ustanovení advokáta soudem působí obdobně jako osvobození od soudních poplatků zpětně.
4. Stěžovatel tvrdí, že mu náleží vyšší odměna za zastupování vedlejšího účastníka. Odkazuje na nález ze dne 28. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 433/19 (N 122/94 SbNU 421), v němž Ústavní soud v téměř totožné věci konstatoval, že nepřiznání odměny advokátovi za úkony učiněné před jeho formálním ustanovením, které byly nezbytné pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, porušuje ústavně zaručená práva advokáta. Závěry tohoto rozhodnutí krajský soud nereflektoval a rozhodl v rozporu s nimi. Zákon přitom nezakazuje přiznat odměnu advokátovi také za úkony učiněné před dnem ustanovení a nelze odhlédnout od odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, podle kterého má osvobození od soudních poplatků zpětnou účinnost. I nyní stěžovatel učinil další bezodkladné a účelné úkony fakticky spojené s touto věcí. Tím spíše je pro stěžovatele rozhodnutí krajského soudu překvapující, nadto v odvolání výslovně vymezil jeho rozsah jako směřující proti nepřiznání odměny za další úkony.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost včas podal oprávněný stěžovatel jako účastník řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatel jako advokát brojí proti výši odměny za zastupování účastníka soudního řízení na základě ustanovení soudem podle § 30 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel zde odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 433/19 , jehož závěry podle něj opodstatňují vyšší náhradu. Je pravdou, že podle uvedeného nálezu vede k porušení ústavně zaručených práv advokáta takový postup soudu, který nerespektuje či se argumentačně nevymezí vůči judikatuře Nejvyššího soudu, že odměna právnímu zástupci přísluší také za úkony, které byly učiněny ještě před jeho ustanovením a které byly nutné k tomu, aby soud mohl rozhodnout o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce. Ústavní soud tehdy rovněž judikoval, že porušením práva na odměnu za poskytnutí právních služeb není, má-li právo na zaplacení hotových výdajů a odměny za zastupování vůči státu v zásadě jen ten advokát, který byl účastníku ustanoven.
8. Sluší se doplnit, že tehdy šlo o nerespektování judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované usnesením ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2482/2015, podle kterého právo na zaplacení hotových výdajů a odměny za zastupování vůči státu má jen ten advokát, který byl účastníku ustanoven, a v zásadě jen za úkony, které provedl od ustanovení, a také za úkony, které byly nutné k tomu, aby soud mohl o osvobození od soudních poplatků rozhodnout (tedy především vypracování žádosti a související úkony). Obecné soudy tehdy nezohlednily, že stěžovatel převzal právní zastoupení žalobce a současně s podanou žalobou požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce.
Tehdejší stěžovatel tak ve smyslu uvedeného usnesení Nejvyššího soudu provedl úkony nutné k tomu, aby soud mohl o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce vůbec rozhodnout. Tyto úkony v rozporu s požadavky Nejvyššího soudu obecné soudy v tehdejší věci do odměny nezahrnuly. Není však pravdou, že uvedený nález lze vykládat tak, že advokátovi má náležet odměna za všechny úkony, které učinil ještě jako zplnomocněný, nikoli soudem ustanovený právní zástupce, tedy že ustanovení advokáta soudem má bez dalšího zpětné účinky.
To z uvedeného nálezu dovodit nelze.
9. V nynější věci je situace nadto jiná. Jak je patrné z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, stěžovatel byl jako právní zástupce vedlejšího účastníka ustanoven soudem poprvé až v prvním odvolacím řízení, potom, co stěžovatel vedlejšího účastníka zastupoval více než rok a půl na základě plné moci. Po zrušení prvostupňového rozhodnutí ve věci odvolacím soudem byl vedlejšímu účastníkovi stěžovatel jako právní zástupce ustanoven opět až po zrušení dalšího rozhodnutí ve věci odvolacím soudem. Sám stěžovatel se v průběhu řízení vyjádřil tak, že vedlejšího účastníka zastupuje v mezidobí "na plnou moc" (viz bod 7 odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu). Takto stěžovatel vedlejšího účastníka zastupoval dalšího více než půl roku.
10. Jak je rovněž patrné z napadeného usnesení krajského soudu, týž soud stěžovateli přiznal náhradu i za úkony, jež si účtoval, a které souvisely s jeho ustanovením, a byly učiněny předtím. Krajský soud přiznal stěžovateli náhradu za podání odvolání, se kterým vedlejší účastník spojil první žádost o ustanovení advokáta (osvobození od soudních poplatků). Vyúčtování nákladů bezprostředně spojených s žádostí o ustanovení advokáta podruhé v řízení není patrné z výčtu úkonů podle odůvodnění okresního soudu a žádný takový opomenutý úkon netvrdí ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti.
Je nadto zřejmé, že nález sp. zn. IV. ÚS 433/19 stěžovatel vykládá (mylně) tak, že ospravedlní nahradit ustanovenému advokátu veškeré úkony, které učinil jako zplnomocněný právní zástupce. Jak se však podává ze shora uvedeného, takový závěr z uvedeného nálezu neplyne a neplyne ani z judikatury Nejvyššího soudu, které se tento nález dovolává. Krajský soud tedy v tomto směru nepochybil, snížil-li náhradu nákladů stěžovateli s tím, že zbylé úkony stěžovatel neučinil jako právní zástupce ustanovený soudem.
11. Lze-li pak chápat ostatní námitky jako nesouhlas s tím, že krajský soud rozhodl v rozporu s rozsahem odvolání vymezeným stěžovatelem, odkazuje zde Ústavní soud na stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, podle kterého změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho práva na přístup k soudu a rovnost účastníků v řízení. Výrok o nákladech řízení prvního stupně bude odvolacím soudem přezkoumáván vždy, jestliže je přímo proti němu podán opravný prostředek.
V nynější věci krajský soud odkázal na svoji povinnost rozhodovat o nákladech řízení z úřední povinnosti a s tím související povinnost přezkoumat nákladový výrok napadený odvoláním v celém rozsahu. To odpovídá uvedenému stanovisku. Ani při změně odvoláním napadeného výroku mimo odvoláním vymezený rozsah odvolacího přezkumu zde tedy k žádnému kvalifikovanému pochybení krajského soudu nedošlo. Krajský soud zde postupoval v souladu se zákonem.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu