Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Martinou Ďurďovič, advokátkou se sídlem Horská 97, Trutnov, pobočka Moravské nám. 4, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. září 2023 č. j. P 268/2022-337 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2024 č. j. 38 Co 148/2023-401, za vedlejšího účastenství E. R., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10.
12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19
).
8. Ústavní soud se neztotožňuje s klíčovou argumentací stěžovatele, v níž namítá rozpor závěrů obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu, neboť stěžovatelem vznesené argumenty jsou dle Ústavního soudu projevem nepochopení závěrů jeho judikatury, týkající se problematiky svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy obou rodičů. Pokud tedy stěžovatel dovozuje, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření.
Za taková nelze považovat ani z judikatury vyplývající ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše zmíněno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče.
9. Stěžovatel vznesl řadu námitek, přičemž přehlíží, že obecné soudy se s nimi ve svých rozhodnutích v zásadě vypořádaly. Ústřední námitkou je tvrzení, podle něhož obecné soudy pochybily, pokud nezletilé dcery svěřily toliko do výlučné péče matky a nepřistoupily na otcův návrh na svěření dětí do střídavé péče obou rodičů. K uvedenému lze konstatovat, že obecné soudy považovaly takovouto úpravu výchovných poměrů za rozpornou s nejlepším zájmem nezletilých dětí, přičemž své důvody pro tento postup řádně odůvodnily. Základní překážka pro nastavení střídavé péče byla spatřována ve vzdálenosti sídel obou rodičů a tedy i nutnosti navštěvovat dvě základní školy. Jednu ve Z. a druhou v A. Vytýká-li stěžovatel, že dopady na nezletilou E. vyplývající z případného střídání škol jsou toliko obecné povahy, nutno uvést, že závěry obecných soudů jsou logické a založené na dlouhodobé zkušenosti, kterou netřeba potvrzovat experimentováním s nezletilou E.
10. Další námitka stěžovatele spočívala v tom, že je to toliko on, kdo nese břímě cestování mezi bydlištěm otce a bydlištěm matky (k tomuto srov. argumentaci nalézacího soudu v odst. 37). Náklady na cestování, ať již mají podobu zvýšených finančních nákladů či vynaloženého času, jsou vynakládány z titulu rozhodnutí otce se odstěhovat a změnit místo svého bydliště. V době narození dětí bydleli manželé v B., přičemž z ničeho nevyplývalo, že by plánovali lokalitu svého bydliště změnit - stěžovatel zde vlastnil byt, který rodina užívala k bydlení.
Pokud se stěžovatel rozhodl odstěhovat do Z., těžko lze na matce nezletilých vyžadovat, aby se na nákladech s tímto rozhodnutím spojených podílela. Naopak to byl stěžovatel, kdo měl zvážit, zda náklady vynaložené na cestování jsou pro něj únosné či nikoliv. Změna bydliště stěžovatele zde nebyla nutností odvíjející se např. od výkonu zaměstnání, ale toliko změnou vycházející z jeho vůle. Vytýká-li stěžovatel nalézacímu soudu, že se příliš zabýval historií vztahu, lze ve shora uvedeném spatřovat odpověď, proč tomu tak bylo.
11. Dle náhledu Ústavního soudu nelze stěžovateli přisvědčit ani v té části, v níž brojí proti výši stanoveného výživného. Obecné soudy se řádně zabývaly jeho majetkovými poměry, jeho schopnostmi a možnostmi, a to nejen z pohledu aktuálně dosahovaného výdělku, nýbrž i z pohledu jeho reálného potenciálu a jeho životní úrovně. Ústavní soud konstatuje, že obecné soud při stanovení výživného pro nezletilé postupovaly v souladu se zákonnými ustanoveními i s ustálenou judikaturou (srov. usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 972/18
), relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost a hodnotil je z hlediska jejich závažnosti v celém kontextu posuzované věci.
12. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a ústavně souladným způsobem odůvodnily své závěry ohledně svěření nezletilých do výlučné péče matky.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. července 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu