Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Keltnera, právně zastoupeného Mgr. Radomilem Bajerem, advokátem se sídlem U Plovárny 36/6, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. prosince 2023 č. j. 14 Co 257/2023-304, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení krajského soudu. Napadeným usnesením krajský soud rozhodl pouze o nákladech řízení.
2. Z obsahu napadeného usnesení krajského soudu, jakož i z jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Děčíně, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel vystupoval v postavení žalobce proti své bývalé manželce jako žalované ve sporu o vypořádání společného jmění manželů. Okresní soud rozsudkem ze dne 7. 8. 2023, č. j. 9 C 76/2018-291 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 935 588,41 Kč do 150 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do částky 76 812,59 Kč žalobu zamítl (výrok II), žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 157 861,57 Kč do 150 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalobci (výrok IV.).
Proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu se žalovaná bránila odvoláním, o kterém rozhodl krajský soud nyní napadeným usnesením. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením ze dne 20. prosince 2023, č. j. 14 Co 257/2023-304, změnil napadený rozsudek okresního soudu v nákladovém výroku tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a sám rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13.
9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Uvedl, že závěry stanoviska lze přenést i na projednávanou věc, tj. na řízení o vypořádání společného jmění manželů (stanovisko se přímo vztahuje k řízení o vypořádání spoluvlastnictví). Ze stanoviska pléna Ústavního soudu vyplývá, že nezamítne-li soud žalobu v řízení majícím povahu iudicii duplicis, nelze zpravidla určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl.
11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Krajský soud přitom v projednávané věci žádné zvláštní důvody pro odlišný postup neshledal, proto rozhodl v souladu s právními závěry stanoviska.
3. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž krajský soud vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
4. Stěžovatel podal blanketní ústavní stížnost. Ústavní soud se tak nemohl vypořádat s jeho argumentací, přezkoumal proto napadené usnesení krajského soudu z hlediska základních judikaturou vymezených principů řádného procesu. Stížnost směřuje proti nákladovému výroku, jinými slovy napadá rozhodnutí, kterým krajský soud rozhodl pouze o nákladech řízení. Ústavní soud se proto v ústavněprávním přezkumu držel judikaturou vymezených hranic pro přezkum nákladových výroků.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
7. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji projevuje v rozhodování o nákladech řízení. Otázku náhrady nákladů řízení a její výše totiž nelze z hlediska kritérií řádného procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 ,
III. ÚS 255/05 a další). Rozhodování o nákladech soudního řízení přísluší výhradně obecným soudům. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
8. Krajský soud v napadeném usnesení naprosto srozumitelně vysvětlil, proč je na věc stěžovatele třeba aplikovat výše zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu, které však Ústavní soud vydal až po vydání rozsudku okresního soudu, proto je okresní soud nemohl vzít v potaz již při svém rozhodování. Sám Ústavní soud ve stanovisku, které se primárně týkalo vypořádání spoluvlastnictví, uvedl, že se jeho závěry vztahují i na řízení o vypořádání společného jmění manželů (srov. bod 46 stanoviska). Krajský soud současně vysvětlil, proč v případě stěžovatele neshledal žádné zvláštní důvody, pro které by se měl od stanoviska odchýlit (srov. bod 10 napadeného usnesení). V jeho postupu tak Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávně relevantní vady.
9. Ústavní soud s ohledem na uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu