Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. Petrem Skálou, advokátem, se sídlem Hvožďany 168, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023, č. j. 53 Co 403/2022-111, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. srpna 2022, č. j. 15 C 63/2022- 39, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 s tvrzením, že zasáhla do jejího práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na projednání věci za přítomnosti účastníků ve spojení s právem vyjádřit se ke všem důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl (k návrhu podanému vedlejším účastníkem) napadeným rozsudkem ze dne 26.8.2022, č. j. 15 C 63/2022-39, že se rozvádí manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka (výrok I.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel s odkazem na § 755 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ze zjištění, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozvod manželství, neboť dítě manželů je již zletilé a zaopatřené, přičemž manželství, které jinak trvalo 36 let, již delší dobu neplní svoji funkci. Podle obvodního soudu spolu manželé sice žijí ve společném bytě, avšak každý v jiné části a především spolu nijak nekomunikují. Tento stav měl dle zjištění soudu trvat od roku 2017, tj. po dobu 5-6 let. Manželství soud považoval za toliko formální svazek s tím, že není zájem společnosti ani účastníků na tom, aby manželství dále trvalo. Za příčinu rozvratu manželství považoval soud vzájemné odcizení z důvodu duševního onemocnění stěžovatelky, která se odmítá léčit. Dále soud konstatoval, že manžel měl vyvinout větší úsilí k řešení situace, než pouhé podání návrhu na omezení svéprávnosti stěžovatelky (a posléze návrhu na rozvod manželství). Soud zohlednil, že v manželství trvajícím 36 let manželé nemají jiného partnera, jsou ve věku před důchodem a stěžovatelka trpí duševními obtížemi. Rovněž zdůraznil, že k řízení o rozvod manželství zaujala stěžovatelka takový postoj, že se bezdůvodně odmítla dostavit k soudnímu jednání. Obvodní soud ji nemohl jako účastníka vyslechnout, stěžovatelka svá tvrzení nijak nedoložila. Odkázal na řízení vedené tamním soudem pod sp. zn. 16 C 94/2022 o vypořádání společného jmění manželů po dobu trvání manželství, v němž bude řešit rozdělení manželi nabytého majetku. Zdůraznil, že obavy stěžovatelky o ztrátu příjmů po rozvodu může vyřešit žádost o výživné rozvedené manželky dle § 760 a násl. občanského zákoníku.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek obvodního soudu odvoláním, jemuž Městský soud v Praze nevyhověl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil dle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o.s.ř."). Podstatou odvolání byla skutečnost, že manželství bylo rozvedeno přes nesouhlas stěžovatelky, která nebyla slyšena před soudem, přičemž obvodní soud se ani nepokusil o odstranění příčin rozvratu manželství. Stěžovatelka také rozporovala existenci svého duševní onemocnění. Městský soud obvodnímu soudu vytkl, že rozhodl za situace, kdy stěžovatelka nebyla slyšena.
Proto doplnil dokazování (vedle rozhodnutí ve věci omezení svéprávnosti) zejména o výslech stěžovatelky. Stěžovatelka odmítla duševní obtíže a uvedla obavu o svou budoucí ekonomickou situaci vzhledem ke svému důchodovému věku. Z provedení důkazu rozhodnutím ve věci omezení svéprávnosti soud zjistil, že stěžovatelce byla diagnostikována schizofrenie již v roce 2012, situace byla střídavě stabilizovaná, po vysazení medikace se obtíže vrátily. Vedlejší účastník doplnil, že jejich společná dcera již 10 let bydlí v bytě zvláštního určení a péči rodičů nepotřebuje.
Setrval na vyjádření, že se manželka zdravotně neléčí, což vzájemné soužití komplikovalo do té míry, že je z jeho pohledu nemožné v něm pokračovat. Konstatoval, že ekonomické obtíže plynou z rozvodu pro oba manžele, situace se bude muset řešit prodejem společného majetku. V současném uspořádání však nechce žít. Na základě výše uvedeného městský soud shledal tzv. kvalifikovaný rozvrat manželství dle § 655 a násl. občanského zákoníku a § 755 a násl. občanského zákoníku a dospěl ke stejným právním závěrům jako obvodní soud. Tvrdostní klauzuli dle § 755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku neshledal s ohledem na skutečnost, že kvalifikovaný rozvrat manželství trvá již déle než tři roky.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů.
8. K přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech statusových i dalších rodinně právních přistupuje Ústavní soud zvláště zdrženlivě, v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. k rozvodu manželství srov. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 778/02 ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 617/04 ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 158/05 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 654/06 ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 43/08 ). Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech bývá zapotřebí upřednostnit princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv.
V judikatuře Ústavního soudu však nelze přehlédnout vývoj přístupu k dané problematice. Ústavní soud sice vychází z výše uvedeného právního názoru, avšak možnost přezkumu rozhodnutí o rozvodu manželství striktně nevylučuje (viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 678/04 , ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 624/07 , ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 1024/07 a ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15 ). V souladu s tímto stěžovatelkou dovolávaným přístupem má Ústavní soud za to, že nelze zcela předvídat všechny situace, které mohou v praxi (byť zcela výjimečně) nastat, a proto by prostor k přezkumu rozhodnutí obecných soudů neměl být ani v případech rozhodnutí o rozvodu manželství zcela uzavřen.
Kromě toho je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost plní řadu dalších funkcí, nejen funkci ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, byť v takovém případě se může Ústavní soud omezit jen na "akademický" výrok konstatující, jaké konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda byly porušeny (viz také usnesení ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1672/13 nebo ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15 ).
9. Jinými slovy, přezkumná pravomoc Ústavního soudu je v nyní projednávané velmi zúžena a koncentruje se pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o "extrémní" rozhodnutí, přičemž ani skutečně závažná pochybení, neporušují-li ústavní principy řádného soudního procesu, nemusí danou podmínku automaticky naplňovat. Vzhledem k tomu Ústavní soud může posuzovat nejen opodstatněnost vznesených námitek, ale také eventuálně to, zda zjištěné vady ve svém souhrnu dosahují značné intenzity spočívající v porušení ústavních principů soudního řízení s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
10. Stěžovatelka se svojí ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména na základě tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti (stejně ve svém odvolání k městskému soudu) namítá procesní vadu spočívající v tom, že nebyla vyslechnuta obvodním soudem ve smyslu § 389 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dle kterého "k projednání věci soud nařídí jednání, na kterém vyslechne účastníky. Od výslechu účastníků lze upustit, pokud by jeho provedení bylo spojeno s velkými obtížemi." Ústavní stížnost je však v tomto ohledu ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala již ve svém odvolání, a s nimiž se městský soud ústavně souladným způsobem vypořádal.
Ačkoliv skutečně nebyla vyslechnuta v prvostupňovém řízení, Ústavní soud považuje za podstatné, že vytýkaná vada absence výslechu byla zhojena na úrovni odvolacího soudu. Odvolací soud totiž při jednání doplnil dokazování podle § 213 o. s. ř. výslechem stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že byla-li potenciální vada řízení takto zhojena, je řízení jako celek třeba podle ustálené judikatury pokládat za spravedlivé (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1013/18 ze dne 13. 7. 2018).
11. Ústavní soud neshledal pochybení v dokazování zdravotního stavu stěžovatelky. Z dokazování vyplynulo, že je duševní stav stěžovatelky dlouhodobě stejný, byť lze sledovat jisté výkyvy. Soudy se zabývaly tím, že manželé již společně nepečují o dospělou dceru se zdravotním postižením, i proto přání stěžovatelky zachovat pro ni rodinné prostředí nepovažovaly za rozhodující argument pro zachování svazku. Z odůvodnění napadených rozhodnutí také vyplývá, že se obecné soudy řádně zabývaly příčinami rozvratu manželství ve smyslu § 755 odst. 1 ve spojení s § 756 občanského zákoníku.
Podle § 758 občanského zákoníku pak platí, že manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce. S ohledem na soudy provedené dokazování je zřejmé, že došlo k dlouhodobě bezvýchodné situaci mezi manželi a vedlejší účastník zejm. vzhledem ke zdravotnímu stavu manželky nehodlal v manželství dále setrvat (bez ohledu na jejich společnou domácnost).
Jen stěží si lze představit, že by vedlejší účastník, který nemá zájem zachovat manželské soužití, zůstával ve svazku se stěžovatelkou pouze z donucení a proti své vůli. Argumentace stěžovatelky, že je rozvod imanželství ve smyslu § 755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku v rozporu s osobním a ekonomickým zájmem stěžovatelky, je rovněž nedůvodná. Jak ústavní stížnost správně uvádí, tato překážka rozvodu má jen omezené trvání - její relevance zaniká po třech letech odděleného života manželů. Odděleným životem se nicméně rozumí separace manželského soužití, k jakému došlo mezi stěžovateli, nevyžaduje se oddělené bydlení [Zuklínová M.: Občanský zákoník: komentář.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-457-6, komentované ustanovení § 755].
12. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je uvedena v jejich rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Výsledek řízení před obecnými soudy je tak v souladu s ustanoveními Listiny a rozhodnutí nejsou svévolná, aktivující ochranu ze strany Ústavního soudu v rovině podústavního práva. Ústavní soud neshledal, že by ani jinými aspekty rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
13. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu