Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem, sídlem R. Těsnohlídka 420, Čáslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2024 č. j. 28 Cdo 346/2024-1730, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2023 č. j. 19 Co 264/2022-1544 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. června 2022 č. j. 9 C 49/2006-1404, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a 1. Města Kutná Hora, sídlem Havlíčkovo náměstí 552/1, Kutná Hora, 2. RKT - Rovnací a kotevní technika, s.p. v likvidaci, sídlem U mlýna 1755/5, Praha 4 a 3. Saveway LLC, sídlem 3422 Old Capitol Trail, PMB 1362, Wilmington, DE 19810-6192, New Castle, Spojené státy americké, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále žádá, aby Ústavní soud zamítl žalobu 1. vedlejšího účastníka, kterou se původně domáhal určení, že dohoda o vydání věci uzavřená dne 8. 2. 1999 mezi 2. vedlejším účastníkem a stěžovatelem, je neplatná.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem určil, že vlastníkem pozemků specifikovaných v rozsudku je Česká republika, s právem hospodaření s majetkem státu pro 2. vedlejšího účastníka (výrok I.) Dále rozhodl, že ve vztahu mezi 1. vedlejším účastníkem a 2. vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a stěžovateli uložil povinnost nahradit 1. vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 12 569,48 Kč (výrok III.) Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání 1. vedlejšího účastníka (pouze proti výroku III.) a stěžovatele (proti výroku I. a akcesorickým nákladovým výrokům) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že 2. vedlejší účastník má právo hospodaření s předmětnými pozemky; v dalším žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem (výroky II. a III.).
3. Soud prvního stupně a soud odvolací vyšly ze zjištění, že na základě dohody uzavřené dne 8. 2. 1999 mezi 2. vedlejším účastníkem jako povinnou osobou a stěžovatelem jako osobou oprávněnou byl ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), stěžovateli vydán pozemek specifikovaný v rozhodnutích. Na části těchto pozemků se nachází stavba kotelny, jež je ve vlastnictví 1. vedlejšího účastníka. Kotelna byla vybudována po převzetí předmětných pozemků do vlastnictví státu v souvislosti se stavbou sídliště v 70. letech 20. století. Soud prvního stupně a soud dovolací shledaly, že dohoda o vydání předmětných pozemků ze dne 8. 2. 1999 se dostala do kolize s ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., a tudíž je stižena absolutní neplatností podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Předmětná dohoda tak nemohla přivodit přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům z České republiky na stěžovatele. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobě nelze vyhovět v části, jíž se 1. vedlejší účastník domáhá určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům, a to pro nedostatek pasivní věcné legitimace 1. vedlejším účastníkem označených žalovaných ve vztahu k tomuto určení, jakož i pro absenci naléhavého právního zájmu na straně 1. vedlejšího účastníka na požadovaném určení, jestliže z výroku o určení práva hospodaření státního podniku ke sporným pozemkům vyplývá, že vlastníkem tohoto majetku nemůže být nikdo jiný než stát.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel a 3. vedlejší účastník dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
5. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely z právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 , v němž Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti 1. vedlejšího účastníka ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 49/2006. Podstatou ústavní stížnosti ve věci sp. zn. IV. ÚS 3423/21 bylo tvrzení 1. vedlejšího účastníka o neplatnosti dohody o vydání věci uzavřené dne 8. 2. 1999 podle zák. č. 403/1990 Sb., pro její rozpor s § 10 odst. 4 tohoto zákona.
Podle uvedeného ustanovení "Pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§ 14)." Během řízení bylo postaveno najisto, že předmětné pozemky jsou zastavěny stavbou ve vlastnictví 1. vedlejšího účastníka, avšak obecné soudy dospěly k závěru, že dispozitivní povaha tohoto ustanovení umožňuje vydání zastavěného pozemku, tedy nerespektování výluky uvedené v tomto ustanovení. Podle Ústavního soudu představuje závěr obecných soudů o dispozitivnosti uvedeného ustanovení příklad tzv. kvalifikované vady, protože neodpovídá všeobecně přijímanému chápání dispozitivního ustanovení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky jsou zastavěny stavbou ve vlastnictví 1. vedlejšího účastník a jejich vydání tedy § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. 2. vedlejšímu účastníkovi neukládal. Podle Ústavního soudu - s přihlédnutím k jisté míře autonomní povahy uvedeného ustanovení - však smluvní strany uzavřením dohody o vydání předmětných pozemků zasáhly do majetkového postavení 1. vedlejšího účastníka minimálně tím, že znejistily jeho právo mít stavbu umístěnou na předmětných pozemcích.
Ústavní soud v rozsahu odpovídajícímu tomuto závěru (tehdy) napadená rozhodnutí nálezem sp. zn. IV. ÚS 3423/21 zrušil.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení. Podstatou jeho ústavní stížnosti je nesouhlas s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 . Namítá protiústavnost tohoto nálezu a podrobně rozebírá svá tvrzení, podle nichž tímto nálezem Ústavní soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces a vlastnické právo, mezinárodní smlouvy a ignoroval svou judikaturu i judikaturu Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry soudů v napadených rozhodnutích a tvrdí, že soud prvního stupně a soud odvolací nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům. Kritizuje též nesprávné označení nálezu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 Ústavního soudu v napadených rozhodnutích.
7. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Domáhá-li se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti současně toho, aby Ústavní soud zamítl žalobu 1. vedlejšího účastníka, kterou se původně domáhal určení, že dohoda o vydání věci uzavřená dne 8. 2. 1999 mezi 2. vedlejším účastníkem a stěžovatelem, je neplatná, není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu (přiměřeně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2047/23 ).
9. K samotné ústavní stížnosti je třeba předně uvést, že přestože stěžovatel v jejím petitu napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, fakticky na Ústavním soudu požaduje, aby přezkoumával ústavnost svého nálezu sp. zn. IV. ÚS 3423/21
. Takto pojatá námitka nemůže ovšem založit odůvodnění ústavní stížnosti. Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi mnohokrát vyslovil ke kasační závaznosti svých nálezů (z poslední doby srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3183/21 ). Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97 výslovně uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby a zakládá nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Názor, podle kterého je kasační závaznost nálezů Ústavního soudu závazností takřka absolutní, byl pak potvrzen v řadě dalších rozhodnutí (např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ,
IV. ÚS 301/05 ,
IV. ÚS 1642/11 či
IV. ÚS 2213/16 ).
10. V řízení následujícím po kasačním nálezu není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž je takový nález založen. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o své vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1642/11 ). Na tuto skutečnost ostatně poukazuje Ústavní soud ve vztahu k respektování výluky z naturální restituce podle § 10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. také právě ve stěžovatelem kritizovaném nálezu sp. zn. IV. 3423/21 (bod 29.).
11. Z výše uvedeného přístupu k závaznosti kasačního nálezu Ústavního soudu vycházely v nyní posuzované věci i obecné soudy v napadených rozhodnutích při hodnocení neplatnosti předmětné dohody o vydání ze dne 8. 2. 1999. Stěžovatel tak paradoxně žádá Ústavní soud, aby zrušil rozhodnutí obecných soudů, které vycházely z jeho závazného právního názoru. Ústavní soud je ovšem tímto nálezem a právními závěry v něm obsaženými vázán a v tomto řízení je nemůže jakkoli zpochybňovat.
12. Podstata posuzované věci proto spočívá již pouze v pokračující polemice se skutkovými a právními závěry soudů. Stěžovatel se tímto způsobem pokouší v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru a tím revidovat pro něj nepříznivý výsledek soudního řízení. Tímto však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší. Ústavní soud konstatuje, že proti závěrům soudů vycházejícím ze závazného právního názoru vyjádřeného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 , nemá výhrad. Napadená rozhodnutí jsou podrobně a přesvědčivě odůvodněna a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění. Použitá argumentace je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole nebo že by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
13. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se nesprávného označení nálezu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 v napadených rozhodnutích, Ústavní soud uznává, že taková chyba není žádoucí. Nesprávné označení nálezu však nemohlo mít dopad na stěžovatelovu právní sféru, a i ze samotné ústavní stížnosti vyplývá, že tato nepřesnost neměla vliv na porozumění, na jaký nález je v dané věci odkazováno. Pochybení soudů spočívající v nesprávném označení nálezu nijak nedosáhlo ústavněprávního rozměru.
14. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu