Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem Bratislavská 25, Hustopeče, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2014, č.j. 19 C 267/2011-131, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, č.j. 70 Co 144/2015-149, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č.j. 30 Cdo 3767/2015-190, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, č.j. 70 Co 144/2015-149, nebyla připuštěna změna žaloby navrhovaná stěžovatelem, rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, č.j. 30 Cdo 3767/2015-190, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a upozorňuje na skutečnost, že vybočily ze zákonných standardů, neboť svévolně hodnotily důkazy, některé neprávem opomenuly a nezdůvodnily, které právní předpisy aplikovaly. Poukazuje na to, že v řízeních u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96, sp. zn. 4 C 16/99, sp. zn. 3 C 8/2000, sp. zn. 3 C 9/2000 a sp. zn. 3 C 118/2003, se jednalo o řízení mezi týmiž účastníky, jež se týkala totožných nároků a nelze proto posuzovat z časového hlediska definitivní skončení každého rozhodnutí samostatně, ale je nutné přihlédnout k délce řízení počínaje prvním řízením vedeným u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96 a posledním řízením vedeným u stejného soudu pod sp. zn. 3 C 118/2003.
Soudy tak neměly přihlédnout ke vznesené námitce promlčení, ale měly se zabývat délkou řízení od 2. 9. 1996 do 7. 12. 2009. Stěžovatel také namítá, že nelze oddělit nárok na zaplacení majetkové újmy v souvislosti s řízeními vedenými u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96, sp. zn. 4 C 16/99, sp. zn. 3 C 8/2000, sp. zn. 3 C 9/2000 a sp. zn. 3 C 118/2003, když je prokazatelné, že se svým nárokem mohl být úspěšný již v prvním soudním řízení pod sp. zn. 3 C 119/1996, přičemž je zřejmé, že pokud by soud již tehdy vyhověl jeho nároku, mohl s finančními prostředky disponovat jako vlastník a tyto použít ke svému podnikání.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného spisového materiálu sp. zn. 19 C 267/2011 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s názorem obecných soudů, k němuž dospěly při rozhodování o požadované náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Podstatou ústavní stížnosti je pak polemika stěžovatele s obecnými soudy, která se však nachází toliko v rovině práva podústavního. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší. Jak již bylo naznačeno, úkolem Ústavního soudu není provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti, když jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
Přesvědčení stěžovatele o nedostatcích v ústavní stížností napadených rozhodnutích Ústavní soud nesdílí. Jak je patrné z výše naznačené rekapitulace, obecné soudy se žalobou stěžovatele a následným odvoláním a dovoláním řádně zabývaly, ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svá rozhodnutí také podpořily dostatečnou argumentací. Pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv zjištěno nebylo.
Ústavní soud podotýká, že široce pojaté odůvodnění, v rámci kterého se soudy kromě promlčení nároku na náhradu škody zabývaly také otázkou délky řízení a namítaných průtahů, příčinnou souvislostí a tvrzenou škodou, představuje reflexi způsobu, jakým stěžovatel svůj nárok na náhradu škody u obecných soudů uplatňoval. S tvrzením stěžovatele, že obecné soudy nezdůvodnily, které právní předpisy aplikovaly a vybočily ze zákonných standardů rozhodování, nelze souhlasit. Pokud pak stěžovatel namítá, že soudy neměly přihlédnout ke vznesené námitce promlčení, neměly posuzovat z časového hlediska definitivní skončení každého rozhodnutí samostatně, ale měly se zabývat celkovou délkou řízení od 2.
9. 1996 do 7. 12. 2009, má Ústavní soud za to, že obecné soudy svůj postup v tomto směru zdůvodnily dostatečně, ostatně stejně jako své závěry týkající se nároku na náhradu škody - majetkové újmy v podobě ušlého zisku ze stěžovatelem ukončeného podnikání. Závěry učiněné obecnými soudy přitom Ústavní soud nepovažuje za svévolné či excesivní a z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování k nim nemá výhrady.
Vzhledem k tomu, že důvody k zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů a ke kasaci napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu