Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti odborové organizace Nezávislé odbory Teva Czech Industries, sídlem Ostravská 305/29, Opava - Komárov, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2024 č. j. 4 As 236/2023-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2023 č. j. 11 A 168/2021-165, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejích práv podle čl. 27, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, který měl spočívat v tom, že členové stěžovatelky (zaměstnanci Teva Czech Industries s. r. o.; dále jen "TCI") jsou nadále podrobeni povinnostem a zákazům vyplývajícím z mimořádných opatření vedlejšího účastníka ze dne 1. 3. 2021 č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, a ze dne 14. 5. 2021 č. j. MZDR 47828/2020-28/MIN/KAN, v souvislosti s podrobením se testům na přítomnost viru či antigenu viru SARS-CoV-2.
Stěžovatelka navrhovala, aby soud přikázal vedlejšímu účastníkovi, aby zohlednil aktuální epidemiologickou situaci podle § 3 odst. 1 a 7 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění Covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů ve znění účinném do 14. 1. 2022 (dále jen "pandemický zákon"), tak, že by přijal změnu či zrušil uvedená mimořádná opatření. Stěžovatelka namítala, že i nečinnost žalovaného za situace, kdy byl povinen konat, může být podle judikatury Nejvyššího správního soudu nezákonným zásahem.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 5. 11. 2021 č. j. 11 A 168/2021-56, žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., s odůvodněním, že proti abstraktní právní regulaci (obecným účinkům) vydaného mimořádného opatření (resp. opatření obecné povahy) se bez přímého zasažení práv nelze úspěšně bránit individuální zásahovou žalobou. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 5 2022 č. j. 4 As 391/2021-51, usnesení městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že v posuzované věci nebylo na místě žalobu odmítnout v části, v níž stěžovatelka namítala nezákonný zásah spočívající v nečinnosti vedlejšího účastníka při postupu (zohledňování aktuální situace) podle § 3 odst. 7 pandemického zákona. Městský soud se měl - při zjištění, že jsou naplněny další podmínky pro existenci nezákonného zásahu - zabývat tím, zda žalovaný postupoval v souladu s § 3 odst. 7 pandemického zákona, resp. zda v rozporu s tímto ustanovením nebyl nečinný v situaci, kdy mu zákon ukládá konat (zrušit či změnit mimořádné opatření, jestliže pominuly nebo se změnily důvody pro vydání mimořádného opatření), a zda se případnou nečinností nedopustil nezákonného zásahu.
4. Městský soud následně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 7. 7. 2022 č. j. 11 A 168/2021-95, tak, že žalobu zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník v dané situaci nebyl nečinný a mimořádná opatření naopak pravidelně přezkoumával a vyhodnocoval aktuální epidemiologická data týkající se nemoci Covid-19. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2023 č. j. 4 As 203/2022-47, rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť shledal důvodnou námitku procesní vady spočívající v tom, že městský soud stěžovatelce nezaslal vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě a související podklady, ačkoliv z tohoto vyjádření následně v napadeném rozsudku vycházel.
5. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky opět zamítl. Dospěl k závěru, že vedlejší účastník se nezákonného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. nedopustil, jelikož nebyly splněny všechny z kumulativně formulovaných podmínek důvodnosti soudní ochrany stěžovatelky podle uvedeného ustanovení. Podle závěrů městského soudu zaměstnanci TCI nebyli zkráceni na svých veřejných subjektivních právech a zásah nelze považovat za nezákonný. Vedlejší účastník postupoval v souladu s § 3 odst. 7 pandemického zákona, když jednou za dva týdny přezkoumával vydaná mimořádná opatření a fakticky zohledňoval aktuální epidemiologickou situaci. Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá několik námitek, jež lze rozdělit do dvou okruhů. Namítá jednak, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo tím, že Nejvyšší správní soud nezaložil přílohy kasační stížnosti (kopie investigativních článků) do spisu městského soudu a tím mu znemožnil se s nimi seznámit a reagovat na argumentaci, kterou stěžovatelka uplatnila u Nejvyššího správního soudu. Dále stěžovatelka tvrdí, že správní soudy se řádně nevypořádaly s otázkou bezodkladnosti podle § 3 odst. 7 pandemického zákona, který ukládá vedlejšímu účastníkovi povinnost mimořádné opatření bezodkladně změnit či zrušit v situaci, kdy pominuly nebo se změnily důvody pro jeho vydání.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Pokud jde o první námitku stěžovatelky, je třeba uvést, že se s ní vypořádal již Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že předmětné dokumenty byly přílohou kasační stížnosti stěžovatelky v předcházejícím řízení o kasační stížnosti vedeném pod sp. zn. 4 As 203/2022. Pokud stěžovatelka chtěla tyto podklady navrhnout jako důkaz v řízení o žalobě vedeném městským soudem, měla tak učinit výslovně, přičemž k tomu měla příležitost při jednání dne 30. 5. 2023, případně tak mohla učinit písemným podáním během řízení před městským soudem.
Nejvyšší správní soud přitom ze záznamu z jednání ověřil, že zástupce stěžovatelky v návaznosti na provedené dokazování prohlásil, že souhlasí s rozsahem provedeného dokazování (viz odůvodnění v bodu 25. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Byť stěžovatelka s tímto odůvodněním nesouhlasí, je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud svůj postup srozumitelně odůvodnil a námitka stěžovatelky současně nedosahuje ústavně právní intenzity. Stěžovatelka totiž nespecifikovala žádné nové argumenty - v porovnání s argumenty uplatněnými v předchozích fázích řízení - na jejichž základě by seznámení s předmětnými investigativními články mělo dopad na porušení některého z jejích ústavně zaručených práv.
10. Ke zbývající námitce stěžovatelky týkající se posouzení toho, zda vedlejší účastník v dané věci reagoval bezodkladně ve smyslu § 3 odst. 7 pandemického zákona, lze pouze stručně uvést následující. Napadená rozhodnutí jsou podle Ústavního soudu srozumitelně a logicky odůvodněna; obecné soudy stěžovatelce ústavně konformním způsobem vysvětlily, že v dané věci se nejedná o exces v postupu vedlejšího účastníka, který by zakládal rozpor jeho jednání se zákonem. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pojem "bezodkladně" představuje neurčitý právní pojem, vyjadřující co nejkratší časový úsek, přičemž při jeho aplikaci je nutné zohlednit konkrétní okolnosti případu.
V dané věci byly tyto specifické okolnosti dány mimořádnou situací v podobě pandemické krize, jejíž řešení a zvládnutí bylo výzvou pro celou společnost. Nejvyšší správní soud se z tohoto pohledu zabýval jak sporným časovým úsekem, tak postupem vedlejšího účastníka při přezkoumávání vydaných mimořádných opatření. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na napadená rozhodnutí (srov. zejména body 22. až 24. rozsudku Nejvyššího správního soudu a body 55. až 62. rozsudku městského soudu). Závěr, že ze strany vedlejšího účastníka nedošlo k porušení § 3 odst. 7 pandemického zákona, tedy podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska zjevně obstojí.
11. Lze uzavřít, že jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu