Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Opata, právně zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2023 č. j. 8 Co 18/2023-316, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným výrokem rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 10. 2022 č. j. 19 C 213/2019-292, týkající se oddělení ze spoluvlastnictví, a to ve výroku VI. tak, že uložil stěžovateli jako 1. žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni Mgr. Janě Škorpíkové na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 134 262,50 Kč a 2. žalovanému Bohumilu Cendelínovi uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 80 557,50 Kč; ve výrocích VII., VIII. a IX. změnil rozsudek tak, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Děčíně náhradu nákladů řízení ve výši 14 368,75 Kč a 2. žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Děčíně náhradu nákladů řízení ve výši 8 621,25 Kč.
3. Okresní soud v Děčíně výše uvedeným rozsudkem, zkráceně řečeno, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným pozemkům a žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Výlučně proti výrokům VI. a VII. podala žalobkyně odvolání z důvodů, které spatřovala v tom, že soud ne zcela přiléhavě aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22 , když tento nález je aplikovatelný pouze na řízení mající povahu iudicium duplex, tedy řízení, v němž mají účastníci na obou stranách sporu zároveň postavení žalobce i žalovaného.
4. Krajský soud posoudil odvolání žalobkyně z hlediska jejích námitek, a dospěl k závěru, že žaloba na oddělení ze spoluvlastnictví má vlastní, částečně odlišné, předpoklady pro vyhovění. Soud tedy po shledání, že takové předpoklady byly naplněny, žalobě vyhoví nebo nejsou-li splněny, ji zamítne; nemůže však překročit žalobní návrh a přisoudit něco jiného. Toto řízení proto nevykazuje všechny znaky iudicia duplex, tedy možnost překročení žalobního návrhu, nicméně je možné přisvědčit soudu prvního stupně i stěžovateli potud, že jisté znaky tohoto řízení jsou odraženy v tom, že zbývajícím spoluvlastníkům se po oddělení určité části nemovité věci, která byla dříve v podílovém spoluvlastnictví, rozšiřuje jejich původní spoluvlastnický podíl ke zbývající neoddělené části nemovité věci a současně jsou bývalí podíloví spoluvlastníci povinni si vypořádat hodnoty oddělené a zbývající části nemovité věci.
Tyto okolnosti se pak mohou odrazit i v úvahách o rozhodování o náhradě nákladů účastníků řízení, jak je uvedl soud prvního stupně. Odvolací soud se však se soudem prvního stupně neztotožnil v tom, jak aplikoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022. V tomto rozhodnutí Ústavní soud poukázal na to, že je-li procesní postup některého účastníka řízení šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním stěžujícím včasné vynesení rozhodnutí nebo zneužitím procesních práv, lze rozhodnout podle § 142 odst. 3 o.
s. ř. a uložit jednomu z účastníků nahradit náklady řízení druhému spoluvlastníku. Za nesprávný tedy shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že procesní postup žádného z účastníků nevykazoval znaky šikanózního výkonu práva, nepředstavoval obstrukční chování ani zneužití procesních práv, a v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, v čem takové jednání žalovaných spatřuje a proč dospěl k závěru, že v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. je nezbytné uložit oběma žalovaným povinnost nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady řízení.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že i řízení před soudem o návrhu na oddělení spoluvlastnictví má povahu tzv. iudicium duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Stěžovatel postup odvolacího soudu hodnotí jako libovůli, neboť úspěch žalobkyně je pouze částečný, když konkrétní a určitá podoba rozdělení pozemku byla zřejmá až v probíhajícím soudním řízení, a to na základě geometrického plánu. Do té doby bylo nutné nahlížet na požadavky žalobkyně jako možné předsmluvní jednání k možné dohodě a hodnotit její nároky jako ne zcela neurčité. Stěžovatel má za to, že přinejmenším do stejné doby nelze hodnotit jeho jednání jako obstrukční se znaky šikanózního výkonu práva, kdy i on má stejná práva jako žalobkyně k oddělení "nejlepšího možného" a to v situaci, kdy žalovaní jako zemědělci pozemky vlastnili dříve než žalobkyně, která podíl k nim nabyla později za účelem zisku. Ve světle uvedeného nelze stěžovatelovo jednání během řízení hodnotit jako obstrukční, ale jako uplatňování svého práva na ochranu vlastnictví.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud předně uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17).
8. Ústavní soud se ve své konstantní judikatuře staví k rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií řádného procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze při skutečně extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
9. V daném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí žádný ústavně právní deficit neshledal. Krajský soud jako soud odvolací nezpochybnil zcela úvahu soudu prvního stupně, že se v dané věci jedná o spor, jež má povahu tzv. iudicium duplex, nicméně odlišný názor měl na průběh řízení, když shledal, že postup stěžovatele jako žalovaného lze označit jako šikanózní výkon práva. V odůvodnění svého měnícího usnesení uvedl, že to byli právě žalovaní, kdo nejenže nepřistoupili na dohodu, kterou jim žalobkyně nabízela před zahájením soudního řízení, nýbrž v průběhu řízení opakovaně a nekonzistentně měnili svá procesní stanoviska, včas nereagovali na výzvy soudu prvního stupně k jejich upřesnění a v závěru řízení zůstali zcela nečinní, což vše mělo zcela významný vliv na značnou délku řízení. Odvolací soud právě v tomto přístupu obou žalovaných shledal obstrukční chování ztěžující včasné vynesení rozhodnutí, a proto dospěl k závěru, že v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. je nezbytné uložit oběma žalovaným povinnost nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady řízení. Vypořádal se i s námitkou stěžovatele, že žalobkyně jako osoba znalá práva, měla před žalovanými výhodu, a proto ani nebyl důvod, aby se nechala v řízení zastoupit advokátem, přičemž odkázal na čl. 37 Listiny. Úvahy odvolacího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a řádně odůvodněné.
10. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu