Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Otakara Wittnera, zastoupeného JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou, se sídlem Jiřího z Poděbrad 893/9, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 69 Co 43/2024-358 ze dne 27. února 2024, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces a ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Předmětem podané ústavní stížnosti jsou náklady řízení. Z napadených rozhodnutí, jakož i ústavní stížnosti plynou následující skutečnosti.
3. Napadenému rozhodnutí předchází rozsudek Okresního soudu v Olomouci č. j. 22 C 93/2019-339 ze dne 20. 12. 2023. Žalobce (vedlejší účastník) se žalobou domáhal po žalovaném stěžovateli zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti. Stěžovatel v rámci vypořádání navrhl rozdělení pozemku na ideální poloviny. Za tímto účelem byl vypracován (první) znalecký posudek a geometrický plán rozdělení. V průběhu řízení se však změnil územní plán - pozemky se původně nacházely v územní rezervě, nově byly zařazeny do ploch pro bydlení a jejich reálné rozdělení (dle nového znaleckého posudku) již možné nebylo. Vedlejší účastník vzal se souhlasem stěžovatele žalobu zpět s tím, že vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením věci není v současné době objektivně možně. Zároveň byla novým znaleckým posudkem stanovena cena předmětu vypořádání na 15 497 000 Kč, což je mnohonásobně vyšší částka, než bylo účastníky předpokládáno. Nucený prodej by současně nebyl v zájmu účastníků. Soud proto řízení zastavil (výrok I) a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") tak, že došlo k zastavení na základě procesního zavinění vedlejšího účastníka. Zavázal proto vedlejšího účastníka k náhradě nákladů řízení stěžovatele ve výši 361 200 Kč (výrok II). Určil také, že je vedlejší účastník povinen zaplatit státu 23 054 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III).
4. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil nákladové výroky. Konkrétně výrok II okresního soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně. Výrok III změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 11 512 Kč, stejnou povinnost stanovil i stěžovateli. Krajský soud totiž neshledal žádný důvod odchýlit se od základního pravidla, podle kterého si každý účastník nese náklady řízení týkající se vypořádání společného vlastnictví sám, přičemž k zastavení nedošlo na základě procesního zavinění stěžovatele. Vzhledem k odlišnému právnímu názoru proto rozhodnutí okresního soudu změnil tak, jak bylo výše uvedené.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti stručně řečeno namítá, že krajským soudem odkazovaná soudní praxe je pro jeho věc nepřípadná. Vedlejšímu účastníkovi muselo být od počátku řízení jasné, že jsou pozemky lukrativní. Není chybou stěžovatele, že řízení trvalo značnou dobu a bylo tak spojenou s řadou procesních úkonů. Stěžovateli není jasné, proč by měl také nést vzniklé náklady řízení.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III.
ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). To se však v projednávané věci nestalo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrval na argumentaci ze svého vyjádření k odvolání, na kterou mu krajský soud stručným, avšak ústavně souladným způsobem reagoval. Ústavní soud připomíná, že přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech nákladů zdrženlivě (nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. dubna 2019, bod 19), a dále, že v nyní posuzované věci šlo v rozsahu výroku II. napadeného rozsudku (náhrada nákladů státu) o bagatelní částku 11 512 Kč. V tomto rozsahu je stížnost prima facie neopodstatněná.
9. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení staví zdrženlivě z důvodu, že jde pouze o důsledek soudního řízení, nikoli o jeho meritum (předmět, podstatu), a to i přesto, že náklady řízení mohou dosahovat nemalých částek a rozhodování o nich je tak způsobilé citelně zasáhnout majetkovou sféru účastníka. Rozsah přezkumu Ústavního soudu je omezen na nejzásadnější excesy (např. absence odůvodnění, aplikace nesprávné právní úpravy, interpretační svévole apod.). Nicméně právě řízení s povahou iudicii duplicis, mezi něž patří i zdejší výchozí řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vykazuje řadu specifik, které je při rozhodování o jeho nákladech třeba zohlednit a příslušná ustanovení občanského soudního řádu aplikovat zvlášť citlivě.
10. Při rozhodování o nákladech řízení platí v civilním řízení sporném dvě základní pravidla: prvním je pravidlo úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), druhým je pravidlo procesního zavinění na zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Odchýlení se od těchto obecných pravidel musí být výjimečné (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23). Obecné soudy by tak měly posoudit úspěch každého z účastníků zásadně jako částečný a vyslovit, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů právo.
11. Krajský soud se snažil stěžovateli základní pravidlo rozhodování o nákladech v kontextu posuzovaného případu osvětlit. Byť se v soudem rekapitulovaném nálezu Ústavního soudu nejednalo o rozhodování o nákladech za situace, kdy se řízení zastavuje, základní princip je zřejmý. Účastníci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mají shodné postavení bez ohledu na to, kdo koho zažaloval, a zásadně mají nést vzniklé náklady každý sám. K totožnému právnímu závěru v případě zastavení řízení o vypořádání spoluvlastnictví dospěl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I.
ÚS 2109/21 ze dne 31. 8. 2021. V nyní posuzovaném případě v době zahájení řízení žádný z účastníků nemohl předpokládat změnu územního vymezení sporných pozemků, faktickou nemožnost pozemky rozdělit, ani významné navýšení hodnoty pozemku, která znemožnila případného vyplacení vypořádacího podílu. Závěr, že v tomto případě nejde o "procesní zavinění" (tedy že netíží plnou měrou vedlejšího účastníka), tak z pohledu ústavního práva obstojí. Za situace, kdy došlo k objektivní (neočekávatelné) změně okolností nikoliv na straně účastníka, přičemž z vyjádření obce v rámci řízení o žalobě bylo jasné, že vydání územní studie (nutné pro případné rozdělení pozemku) je v nedohlednu, nelze klást délku řízení ani jeho výsledek k tíži vedlejšího účastníka.
Je tedy rozumné očekávat, že si náklady řízení ponese každý sám. Ani podle Ústavního soudu nejsou dány podmínky pro rozhodnutí o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a nelze ani dovodit, že by procesní příčina zastavení řízení (zpětvzetí žaloby) ležela výlučně na vedlejším účastníkovi podle § 146 odst. 2 věta první o.s.ř.
12. Protože Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu