Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti společnosti Armex Global, a.s., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, IČ 27319237, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2017 č. j. 1 Afs 265/2016-33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2017 č. j. 6 A 221/2013-100, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2018 č. j. 1 Afs 391/2017-24, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Společnost Armex Global, a.s. (dále jen "stěžovatelka") podala dne 25. 1. 2012 přiznání k DPH, v němž vykázala nadměrný odpočet DPH. Správce daně však dospěl k závěru, že nárok na odpočet nebyl v plné výši prokázán a dne 18. 7. 2012 vydal platební výměr na DPH, kterým vyměřil vlastní daňovou povinnost ve výši 9 375 Kč. Správce daně měl pochybnosti o účelu výstavby konkrétní nemovitosti (dále jen "vila Letná"), o níž stěžovatelka uvedla, že ji bude využívat pro svou ekonomickou činnost, avšak toto své tvrzení v řízení neprokázala. Poté, co stěžovatelka v odvolacím řízení oprávněnost nároku na odpočet DPH prokázala, změnil odvolací orgán platební výměr na částku původně vykázanou stěžovatelkou v daňovém přiznání. Stěžovatelka se následně v řízení před správními soudy domáhala úroku za údajně nepřiměřeně dlouho zadržovaný nadměrný odpočet na DPH.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatelce nejprve vyhověl rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 6 A 221/2013-53. Tento rozsudek však byl následně zrušen Nejvyšším správním soudem, a to zčásti jako nesprávný a zčásti jako nedostatečně odůvodněný. Nejvyšší správní soud především upozornil na to, že daňovému subjektu náleží úrok pouze v případě, že dojde ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu jeho nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu, jak plyne z ustanovení § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen "daňový řád"). Ne každé rozhodnutí, které odvolací správní orgán změní či zruší, je však změněno či zrušeno pro nezákonnost způsobenou správcem daně. Cílem správy daní je daň správně zjistit, stanovit a zabezpečit její úhradu; zároveň však mají daňové subjekty povinnosti daň tvrdit a případně vůči správci daně svá tvrzení prokázat. Pokud tedy daňový subjekt neunese v prvním stupni své důkazní břemeno a správce vydá rozhodnutí v jeho neprospěch, je toto rozhodnutí podle Nejvyššího správního soudu v souladu se zákonem. Pokud daňový subjekt následně v odvolacím řízení již břemeno unese, odvolací správní orgán opět v souladu se zákonem rozhodnutí správce daně zruší či změní, a to ve prospěch daňového subjektu. Nejvyšší správní soud z těchto důvodů rozsudek zrušil a vyzval městský soud, aby se v dalším řízení zabýval tím, z jakého důvodu byl platební výměr změněn, konkrétně, zda se tak stalo z důvodu jeho nezákonnosti.
3. Městský soud v Praze následně na základě předložených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatelka na prvním stupni vskutku neprokázala, že hodlá vilu Letná využívat pro svou ekonomickou činnost. V předmětné době naopak z rozhodnutí stavebních úřadů vyplývalo, že se bude jednat o rodinný dům. Správce daně tedy podle městského soudu v prvoinstančním řízení nepostupoval nezákonně, pokud neuznal požadovaný odpočet DPH. Až v rámci odvolacího řízení předložila stěžovatelka nové důkazy, včetně dokumentů potvrzujících změny v užívání stavby rodinného domu na multifunkční vilu, na základě čehož dospěl odvolací správní orgán k závěru, že stěžovatelka unesla své důkazní břemeno a že oprávněnost nároku na odpočet DPH byla prokázána. Ke změně prvostupňového rozhodnutí nedošlo pro rozpor se zákonem, a proto na případ nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013-34 (dále též "rozsudek Kordárna"), na který stěžovatelka opakovaně odkazovala. Městský soud proto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 6 A 221/2013-100.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž mimo jiné vyjádřila svůj nesouhlas se závěrem, že daňový subjekt má nárok na odškodnění formou úroku jen v případě, že je prvostupňové rozhodnutí změněno pro nezákonnost. Opětovně odkázala na rozsudek Kordárna a uvedla, že považuje za lhostejné, zda unesla důkazní břemeno o správnosti svého nároku až v odvolacím řízení. Nejvyšší správní soud však rozsudek městského soudu potvrdil. K nesouhlasu stěžovatelky se závěry městského soudu uvedl, že se touto otázkou zabýval již v předchozím řízení a že nedostatečná úvaha městského soudu na toto téma byla jedním z důvodů pro zrušení původního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud upozornil, že je vázán svým dříve vysloveným právním názorem v téže věci, čímž je zaručen požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování. Námitku stěžovatelky proto označil za nepřípustnou a kasační stížnost rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 1 Afs 391/2017-24 zamítl.
5. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž napadá tři v záhlaví označené rozsudky, tedy zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu, zamítavý rozsudek městského soudu a zamítavý rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť je považuje za rozporné se svým právem na vlastnictví garantovaným v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s právem na náhradu škody od státu garantovaným v čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka dále uvádí, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nerespektovaly dosavadní ustálenou judikaturu, čímž mělo rovněž dojít k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 Listiny.
6. Stěžovatelka především namítá, že správní orgány a správní soudy postupovaly v rozporu se zákonem a s judikaturou Nejvyššího správního soudu, jakož i v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, podle níž dlouhodobé prověřování plátců DPH před stanovením daně či jiné způsoby oddalující výplatu nadměrného odpočtu způsobují nepřípustnou diskriminaci určité skupiny plátců v porovnání s plátci, u nichž žádné prověřování neprobíhá. Stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje z rozsudku Kordárna, v němž Nejvyšší správní soud došel k závěru, že "lhůta tří měsíců, počítaná od uplynutí zdaňovacího období, za které je nárok na nadměrný odpočet uplatňován, vyhovuje požadavkům plynoucím z judikatury Soudního dvora," přičemž za dobu prověřování nadměrného odpočtu přesahujícího tři měsíce náleží daňovému subjektu úrok. Podle stěžovatelky je lhostejné, zda ve správním řízení unesla důkazní břemeno o správnosti svého nároku na nadměrný odpočet již v prvoinstančním řízení nebo až v řízení odvolacím. Navrhuje, že za této situace lze nejvýše uvažovat o jejím podílu na délce prověřování nadměrného odpočtu a při výpočtu úroku toto časové období nezohlednit, přičemž tento argument opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 6 Afs 3/2017-39 ("rozsudek Hewlett Packard"). Stěžovatelka konkrétně uvádí, že pokud předložila předmětné důkazy dne 21. 12. 2012 a k vrácení nadměrného odpočtu došlo až dne 26. 6. 2013, pak má nárok na úrok minimálně za tu část uvedené doby, která přesahuje tříměsíční lhůtu vymezenou rozsudkem Kordárna. Stěžovatelka nakonec také namítá, že Nejvyšší správní soud porušil svou povinnost danou § 17 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, pokud ji nepřiznal úrok, ač k tomu byl podle rozsudku Kordárna povinen, a věc přitom nepostoupil rozšířenému senátu k rozhodnutí.
7. Ústavní soud si od účastníků řízení vyžádal správní i soudní spisy v předmětné věci a vyzval je k vyjádření k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud poskytnuté možnosti nevyužili; Finanční úřad pro hlavní město Prahu zaslal své vyjádření, v němž zrekapituloval průběh řízení a dodal, že se plně ztotožňuje se závěry soudů uvedenými v napadených rozsudcích. Jelikož se účastníci řízení k ústavní stížnosti nevyjádřili a vedlejší účastník ve svém vyjádření nevznesl žádné nové právní argumenty, Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat toto vyjádření k replice stěžovatelce.
8. Ústavní soud následně zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Po posouzení argumentů stěžovatelky i odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že celá polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů je založena na jejím nesouhlasu se zjištěním skutkového stavu a posouzením podústavního práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, jimiž se již zabývaly obecné soudy a jež byly v napadených rozhodnutích řádně vypořádány. Ústavní soud k výše uvedeným obecným východiskům přezkumu ústavní stížnosti dodává, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní jen tehdy, pokud nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
12. Obecné soudy se v napadených rozsudcích vypořádaly se všemi námitkami, jež se opětovně objevují i v ústavní stížnosti. To, že se stěžovatelka neztotožňuje s právními závěry obecných soudů při interpretaci podústavního práva, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. V posuzované věci byly napadené rozsudky odůvodněny způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti; Ústavní soud proto neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a tedy ani důvod k zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů.
13. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozsudky nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu