Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Reném Příhodou, Ph.D., advokátem, se sídlem Škroupova 471, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2023 č. j. 4 Pp 51/2020-71 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. března 2023 č. j. 10 To 73/2023-101, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 13. května 2023 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a měl jimi být popřen princip zákazu dvojího přičítání (čl. 40 odst. 5 Listiny). Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl, že podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel v postavení dříve odsouzeného vykoná zbytek trestu odnětí svobody (v trvání 169 dnů), z něhož byl v roce 2020 podmíněně propuštěn, jelikož byl během tříleté zkušební doby opět pravomocně odsouzen za obdobnou (majetkovou) trestnou činnost. Krajský soud stěžovatelovu stížnost napadeným usnesením zamítl, když se ztotožnil se závěry okresního soudu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po poměrně rozsáhlém shrnutí skutkových okolností namítá, že obecné soudy postupovaly neústavně, když napadená usnesení řádně neodůvodnily a nevypořádaly se se všemi jeho námitkami. Dále stěžovatel ve stížnosti uvádí celou řadu osobních, sociálních, vztahových a majetkových skutečností, která mají dle jeho názoru svědčit o tom, že vykonání zbytku trestu je v rozporu s účelem a smyslem institutu trestání (tyto skutečnosti však nemají povahu ústavněprávní argumentace, a proto je Ústavní soud nebude ani blíže rekapitulovat).
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím krajského soudu jakožto soudu stížnostního, které (na rozdíl od rozhodnutí okresního soudu) bylo k ústavní stížnosti připojeno, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ve věci stěžovatele lze v prvé řadě zdůraznit, že Ústavnímu soudu až na naprosté výjimky nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (k tomu viz zejm. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup se vztahuje také k rozhodování o dalším výkonu (dosud nevykonané části) trestu tak, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Ústavní soud by ve věci toho typu byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. Taková situace však v daném případě nenastala (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19 ). Po přezkoumání napadeného usnesení stížnostního soudu je podle Ústavního soudu dostatečně odůvodněn závěr, podle kterého stěžovatel nevyhověl podmínkám podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu, kdy se ve zkušební době zejména dopustil dalšího trestného činu majetkového charakteru (konkrétně zpronevěry u svého zaměstnavatele). Tvrdí-li stěžovatel, že se tato jeho další trestná činnosti odehrála "skutkově" jinak, než jak za ní byl pravomocně odsouzen, a neměla vykazovat podstatnější závažnost, jde o argumentaci, ke které Ústavní soud nemůže v řízení o ústavní stížnosti o napadených rozhodnutí jakkoli přihlížet.
Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že ani hrozba výkonu zbytku dříve uloženého trestu stěžovatele neodradila od páchání další obdobné činnosti a že podmíněné upuštění nesplnilo svůj výchovný účel, nemá k tomuto Ústavní soud v postavení garanta ústavnosti cokoli dodat. Stěžovatel nevyužil šance soudem mu dané v podobě podmínečného propuštění (a že o významné a nenárokové beneficium jde, o tom nemůže být pochyb) a pokud ani jeden ze soudů nedospěl k závěru o vhodnosti přistoupení k výjimečnému rozhodnutí podle § 91 odst. 1 písm. a) až c) trestního zákoníku, neshledal Ústavní soud žádný ústavně relevantní důvod pro překonání jejich závěrů.
Odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu, které měl Ústavní soud k dispozici, je sice stručné, nicméně se v základu jeví logicky a minimální požadavky na rozhodnutí tohoto druhu ještě splňuje, zejména je-li jím prvostupňové rozhodnutí v podstatě bez výhrad co do důvodnosti potvrzeno (byť procesně ve formě zamítnutí stížnosti). V takovém rozhodnutí není nutné se opakovaně, jednotlivě a detailně vypořádávat se všemi námitkami obsaženými v projednávané stížnosti - v odůvodnění soudních rozhodnutí mají být přesvědčivě vypořádány argumenty vždy v rozsahu odpovídajícímu jejich relevanci pro rozhodnutí [k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1895/14
(N 52/76 SbNU 717), ze dne 9. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07
(N 69/49 SbNU 45), ze dne 3. března 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09
(N 43/52 SbNU 431) anebo ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13
(N 212/75 SbNU 379)]. Rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod může dojít nereagováním soudu až na ta tvrzení, která v kontextu použitelné právní úpravy vyžadují specifickou argumentační reakci či odpověď, jelikož jsou pro výsledek řízení rozhodující (k tomu srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. května 2007 ve věci Bochan proti Ukrajině, č. stížnosti 7577/02, bod 84.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15.
února 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, stížnost č. 19997/02, bod 30.). Pokud stížnostní soud částečně řešil odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazem na rozhodnutí prvostupňové, nelze mu to v poměrech věci vyčítat. K tomu lze ještě uvést, že z podstaty věci platí, že s vyšší mírou podrobnosti je nutno odůvodňovat rozhodnutí postavená na případné aplikaci výjimky z pravidla (§ 91 odst. 1 věta druhá trestního zákoníku), než naopak.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož o stížnosti rozhodl v co možná nejkratší lhůtě a fakticky mu tak vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu