Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Evou Barákovou Karasovou, advokátkou se sídlem Všetičkova 5, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2018, č. j. 4 T 37/2017-281, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 4 To 5/2019, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a došlo též k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatelka se u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala obnovy trestního řízení s argumentací, že trpí středně těžkou mentální retardací, a navzdory tomu, že na stěžovatelku nebyl zpracován znalecký posudek z oboru psychiatrie, který by zkoumal její mentální schopnosti s ohledem na schopnost vnímat a posoudit význam trestního řízení se zaměřením na celkovou příčetnost, a tedy i její trestní odpovědnost, byla uznána vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry podle ustanovení § 206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.
zákoník"). Městský soud návrh stěžovatelky na povolení obnovy napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že znalecké zkoumání stěžovatelky není nutné, a to i s ohledem na to, jak se s tímto vypořádaly obecné soudy v původním trestním řízení. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka stížnost, která však byla napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuta. Stěžovatelka rovněž připomíná, že u městského soudu probíhá řízení o omezení svéprávnosti stěžovatelky a jmenování opatrovníka.
V tomto řízení byl ustanoven soudní znalec, jenž má zpracovat znalecký posudek na stěžovatelku a určit, zda je stěžovatelka svéprávná.
3. Stěžovatelka namítá, že trestní soudy vůbec nezkoumaly, v jakém stavu se nacházela v době, kdy se skutek, za který byla později odsouzena, stal a zda byla v době spáchání skutku trestně odpovědná. Trestní soudy na tuto situaci aplikovaly analogii dítěte útlého věku, které prostě ví, že půjčená věc se musí vrátit. Tuto užitou analogii však soudy nedovedly do konce - pokud dítě půjčenou věc přesto nevrátí, není trestně odpovědné a není trestáno ve smyslu trestního zákoníku. Stejně tak tedy mělo být rozhodováno i ve věci stěžovatelky. Městský soud se prý rovněž nevypořádal s námitkou podjatosti, kterou stěžovatelka vznesla proti soudci rozhodujícímu v řízení o povolení obnovy řízení. Tímto pochybením se nezabýval ani stížnostní krajský soud, který o námitce podjatosti rovněž nijak nerozhodl a pouze konstatoval, že městský soud se s ní nijak nevypořádal.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Úvodem je vhodné poznamenat, že o samotné trestné činnosti, tj. o spáchání přečinu zpronevěry, Ústavní soud již rozhodoval ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1129/18 , když ústavní stížnost stěžovatelky odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost. V této ústavní stížnosti stěžovatelka směřovala své námitky do důkazního řízení, avšak mezi namítané opomenuté důkazy požadavek na vypracování znaleckého posudku na svoji osobu a na zkoumání její svéprávnosti, potažmo trestní odpovědnosti, nezahrnula. Přitom pokud má stěžovatelka za to, že v trestním řízení měla být tato otázka zkoumána, jak ostatně namítá v nyní projednávané ústavní stížnosti, měla tuto námitku vznést již v samotném trestním řízení a nikoliv teprve v řízení před Ústavním soudem, týkajícím se navíc zamítnutí návrhu na obnovu řízení.
7. Podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. totiž platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu. V nyní projednávaném případě stěžovatelka odůvodnila návrh na obnovu řízení poukazem na nutnost nechat vypracovat znalecký posudek, který měl zkoumat její příčetnost a trestní odpovědnost v době spáchání činu. Soudy však měly před vynesením odsuzujícího rozsudku ve věci s ohledem na důkazní situaci za prokázané, že skutek se stal tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině a že jej spáchala stěžovatelka při vědomí toho, že páchá trestnou činnost, resp. jedná nedovoleně. Provedení dalších důkazních prostředků by na tomto závěru nemohlo nic změnit. Ostatně trestní soudy si byly vědomy psychického a mentálního stavu stěžovatelky; tento tedy rozhodně neopomněly.
8. K poněkud nejasně formulované námitce stěžovatelky, že se obecné soudy nevypořádaly s jí vznesenou námitkou podjatosti obsaženou v návrhu na povolení obnovy, lze pouze stručně uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nijak nespecifikuje a nerozvádí, v čem tuto podjatost spatřuje, ani kdo měl být vlastně podjatý. Ani městský, ani krajský soud v nyní napadených rozhodnutích přitom tuto námitku nijak nevypořádávají, a není proto zřejmé, jaké fáze řízení se měla tato námitka týkat - zda se vztahuje k řízení o povolení obnovy nebo k předcházejícímu trestnímu řízení, případně čeho konkrétně se týkala. Pokud by proto měla mít tato námitka ústavněprávní relevanci, musela by stěžovatelka vyložit, v čem měla údajná podjatost spočívat. Nic takového však netvrdí a proto je rovněž tato námitka zjevně neopodstatněná.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Lze totiž plně přisvědčit obecným soudům v tom směru, že vypracování znaleckého posudku na stěžovatelku nepředstavuje důvod, pro který by mohlo být obnoveno předmětné trestní řízení. Bylo totiž věcí stěžovatelky, aby tuto námitku, resp. tento důkazní návrh, učinila předmětem již původního trestního řízení. Nejednalo se totiž o skutečnost či důkaz soudu dříve neznámý, který by z tohoto důvodu nemohl být proveden. Pokud se tak nestalo, není možno tuto okolnost procesně "dohánět" v řízení o návrhu na obnovu řízení, které je skutečně zaměřeno zcela jiným směrem, což dostatečně vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení městský i krajský soud. Stejné by platilo i v případě, pokud se s těmito důkazními návrhy v původním trestním řízení soudy již vypořádaly a jejich neprovedení řádně odůvodnily.
10. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu