Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Ereta, právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Haštalské nám. 1046/2, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. října 2009 č. j. 55 C 131/2006-152, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 109/2010-192 ze dne 22. července 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3673/2012-239 ze dne 31. ledna 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek soudu I. stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě o zaplacení částky 357.000,- Kč s příslušenstvím tak, že městský soud rozhodl, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci částku 228.225,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 % z této částky od 12. ledna 2002 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku a žaloba se co do částky 68.775,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 % z této částky od 12. ledna 2002 do zaplacení zamítá. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 112.919,50 Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
V předmětném řízení se žalobce domáhal na žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky 357.000,- Kč s příslušenstvím. Tato částka přestavovala smluvní odměnu advokáta sjednanou mezi žalobcem a stěžovatelem za právní služby spočívající v prodeji pozemkové parcely na základě písemné dohody ze dne 23. července 2001, ve které bylo výslovně dohodnuto, že smluvní odměna advokáta činí 20 % z dosažené prodejní ceny pozemku + 5 % DPH. Na kupní cenu si stěžovatel před jejím vyplacením žalobci započetl sjednanou odměnu. Soud dospěl k závěru, že dohoda o smluvní odměně je neplatná, neboť výše smluvní odměny advokáta je nepřiměřeně vysoká a příčí se dobrým mravům podle ust. § 39 občanského zákoníku. Soud uvedl, že při svém hodnocení přiměřenosti odměny vycházel z čl. 10 odst. 3 etického kodexu advokáta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, pokud obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy. Soudy zcela přehlédly princip sjednání smluvní odměny vypočítávaný z poměrné části v budoucnosti dojednané prodejní ceny nemovitosti, která je smlouvou riskantní pro obě strany, a to od samého počátku. Pokud by se totiž nepodařilo stěžovateli dohodnout takto vysokou prodejní cenu předmětných pozemků, jeho odměna by mohla být nižší než odměna mimosmluvní, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Obecné soudy posuzovaly v projednávané věci platnost ujednání o smluvní odměně mezi stěžovatelem a žalobcem ve smlouvě o poskytnutí právních služeb uzavřené dne 23. 7. 2001. Zejména se soustředily na otázku, zda se takto stanovená odměna nepříčí dobrým mravům a není nepřiměřená podle čl. 10 Pravidel profesionální etiky advokátů /usnesení představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex)/. Na základě učiněných skutkových zjištění dovodily závěr, že sjednaná smluvní odměna je nepřiměřená charakteru i složitosti a rozsahu úkonů, které stěžovatel v této záležitosti učinil.
Ústavní soud shledal, že touto ústavní stížností napadená rozhodnutí vycházejí z poměrně přesně zjištěného skutkového stavu věci, popsaného zejména v rozsudku soudu I. stupně. Obecné soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily, přičemž jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí.
Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r. předseda senátu