Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Majerčíka, zastoupeného Mgr. Otakarem Janebou, advokátem, sídlem U Železné lávky 568/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. března 2024 č. j. 3 As 41/2022-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 č. j. 2 A 35/2019-59, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 22. března 2019 č. j. 218/2019-160-SPR/4 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. srpna 2018 č. j. MHMP 1225062/2018/Buk sp. zn. S-MHMP 849106/2017/Buk, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Magistrát hlavního města Prahy a Ministerstvo dopravy napadenými rozhodnutími rozhodly o dvou přestupcích stěžovatele podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, při porušení § 4 písm. a), respektive § 18 odst. 1 téhož zákona, kterých se měl stěžovatel dopustit z nedbalosti (zjednodušeně řečeno) tím, že jako řidič tramvaje 1) dne 9. 4. 2017 neodhadl vzdálenost tramvaje od překážky vyčnívající do vozovky a do překážky narazil, respektive 2) dne 26. 4. 2017 nepřizpůsobil rychlost tramvaje mokrým podmínkám a narazil s ní do stojícího auta. Za to mu správní orgány uložily pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud poté napadeným usnesením odmítl kasační stížnost stěžovatele pro nepřijatelnost. Podle správních soudů byl zejména dostatečně a podrobně zjištěn skutkový stav. Přestože stěžovatel při nehodách řídil tramvaj, je použití přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu oprávněné. Podle § 4 písm. a) téhož zákona je tam uvedené povinnosti povinen dodržovat každý a podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič přizpůsobit styl jízdy daným okolnostem, přičemž řidičem se podle § 2 písm. d) téhož zákona rozumí také řidič tramvaje jako účastník provozu. To potvrzuje i odborná literatura; zákon o silničním provozu stanoví některé povinnosti všem účastníkům silničního provozu. Námitku tzv. systémové podjatosti správních orgánů u nich stěžovatel uplatnil opožděně, tedy neuplatnil ji bez zbytečného odkladu potom, co se o důvodu vyloučení dozvěděl.
4. Stěžovatel tvrdí, že bylo předem rozhodnuto, že je viníkem nehod. Nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Rovněž vznesl námitku tzv. systémové podjatosti, a to řádně a včas. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že při nehodách řídil kolejové vozidlo, jehož režim nespadá pod silniční provoz, nýbrž drážní předpisy. Řidič tramvaje je podle zákona o silničním provozu samostatným druhem účastníka silničního provozu. Zde byl tedy stěžovatel potrestán za jednání, který není za přestupek v zákoně o silničním provozu označeno. Ustanovení § 21 a 22 téhož zákona nadto odporují Úmluvě o silničním provozu, vyhlášené pod č. 83/2013 Sb. m. s., respektive z ní vyplývajícímu tzv. všeobecnému právu přednosti kolejových vozidel před vozidly nekolejovými.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.
7. Podstatou nynější ústavní stížnosti je námitka chybějící protiprávnosti potrestaného přestupku. Stěžovatel zde tvrdí, že se přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v jeho věci nepoužije, protože tehdy řídil tramvaj, nikoli motorové vozidlo. Vypořádání této argumentace přitom bylo také podstatou napadených rozhodnutí; zejména správní soudy s odkazem na jasné znění konkrétních ustanovení zákona tato tvrzení odmítly jako nesprávná.
Odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů v tomto směru z ústavněprávního hlediska obstojí; je srozumitelné a podstatu tvrzení stěžovatele logicky vyvrací. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze tytéž námitky opakuje, což bližší přezkum věcných a podložených závěrů správních soudů neopodstatní. Znění zákona je nadto skutečně jednoznačné.
8. K tvrzenému rozporu některých ustanovení zákona o silničním provozu s tzv. všeobecným právem předností kolejových vozidel: posuzované přestupky se netýkaly odkazovaných ustanovení zákona ani přednosti v jízdě, což je z napadených rozhodnutí zřejmé. Toto tvrzení proto v nynější věci není relevantní. U námitky tzv. systémové podjatosti stěžovatel ve své argumentaci nereflektuje závěry městského soudu, tedy zejména že stěžovatel vznesl námitku opožděně. Nyní sice tvrdí opak, avšak toto tvrzení je vágní, nekonkrétní. Městský soud přitom k závěru o opožděnosti námitky dospěl s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi správních soudů a po zhodnocení konkrétních okolností věci. Ve srovnání s tím proto argumentace stěžovatele postrádá náležitý ústavněprávní rozměr. Obdobné se konečně uplatní též u námitek nedostatečně zjištěného skutkového stavu, které podstatu zjištění správních soudů nereflektují.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu