Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Otakara Černohorského, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018 č. j. 33 Cdo 3941/2017-80, usnesení Městské soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016 č. j. 28 Co 433/2016-59, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 9. 2016 č. j. 13 C 387/2014-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 3. 2016 č. j. 13 C 387/2014-27 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. 13 C 387/2014-27 povinnost zaplatit žalobkyni, společnosti JURIS REAL, spol. s r. o., 103 153 Kč s příslušenstvím. Dne 27. 5. 2018 podal stěžovatel k obvodnímu soudu návrh na vydání rozhodnutí o neúčinnosti doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel v návrhu tvrdil, že on sám ani jeho právní zástupce se nemohli s rozsudkem obvodního soudu seznámit před datem nabytí jeho právní moci, jelikož žalobkyně soudu zamlčela korespondenční adresu stěžovatele i fakt, že stěžovatel jako žalovaný zplnomocnil svého právního zástupce k zastupování v předmětné věci.
2. Obvodní soud usnesením ze dne 2. 9. 2016 č. j. 13 C 387/2014-48 rozhodl, že neúčinnost doručení rozhodnutí se nevyslovuje. Dle obvodního soudu nelze přičítat žalobkyni k tíži, že zamlčela korespondenční adresu stěžovatele, neboť ji neměl evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, a ani to, že zatajila jeho právní zastoupení advokátem, neboť doložení oprávnění zastupovat účastníka je povinností té strany, která je v řízení zastupována.
3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel následně odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který usnesením ze dne 14. 11. 2016 č. j. 28 Co 433/2016-59 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že rozhodnutí o návrhu stěžovatele závisí na vyřešení otázky procesního práva, za jakých předpokladů soud I. stupně jako odesílající soud rozhoduje o neúčinnosti doručení svých písemností. V odpovědi na tuto otázku odkázal městský soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 30/2015, z nějž plyne, že o neúčinnosti doručení odesílající soud rozhoduje jen pro účely řízení, které u něj (ještě) probíhá. Stěžovatel přitom podal v předmětné věci návrh na určení neúčinnosti doručení až poté, co bylo nalézací řízení u odesílajícího soudu skončeno, a již z toho důvodu nemohl být jeho návrh úspěšný.
4. Stěžovatel se proti rozhodnutí městského soudu bránil dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2018 č. j. 33 Cdo 3941/2017-80 dovolání odmítl a uvedl, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
5. Následně se stěžovatel obrátil se stížností na Ústavní soud. Tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále ve stížnosti tvrdí, že závěry městského soudu nejsou v souladu se zákonem a že ani z jeho rozhodnutí ani ze zákona není zřejmé, kdo by měl o návrhu na vydání rozhodnutí o neúčinnosti doručení rozhodovat namísto odesílajícího soudu. Kromě toho uvádí, že dlouhodobě využívá korespondenční adresu odlišnou od adresy trvalého bydliště, přičemž tato informace byla žalobci v předmětném sporu dobře známa, a že obvodní ani městský soud vůbec nezohlednily jeho zastoupení advokátem, kterážto skutečnost měla dle něj vyplynout z obsahu spisu.
6. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesením Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozsudku obvodního soudu jde o návrh nepřípustný.
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn.
ze dne 22. 5. 2018) a stěžovatel tyto nevyužil. Ve vztahu k rozsudku obvodního soudu, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit 103 153 Kč s příslušenstvím, tedy Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou.
8. Pokud jde o zbylá napadená rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že civilní soudy se návrhem stěžovatele na určení neúčinnosti doručení rozsudku obvodního soudu dostatečně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí podrobně uvedly, proč neshledaly důvod pro jeho vyhovění. Zejména poukázaly na skutečnost, že rozhodnutí bylo doručováno na adresu stěžovatele v Praze, uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Stejně tak se nelze ztotožnit ani s námitkou stěžovatele směřující k nezohlednění jeho právního zastoupení či jeho zatajení žalobkyní, kterou se obvodní soud ve svém rozhodnutí o nevyslovení neúčinnosti doručení rozhodnutí rovněž zabýval, přičemž stěžovateli s odkazem na § 28 odst. 1 a § 32 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád vyložil, že doložení oprávnění zastupovat účastníka je povinností té strany, která je v řízení zastupována.
Soudy proto u stěžovatele neshledaly existenci omluvitelných důvodů, pro které se stěžovatel nemohl s rozsudkem seznámit, přičemž jejich rozhodnutí jsou srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud současně připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy v souzené věci sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv nezakládá.
9. Ve vztahu k rozporovanému usnesení městského soudu Ústavní soud uzavírá, že samotná skutečnost, že městský soud vychází z usnesení Nejvyššího soudu, s jehož závěry se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá protiústavnost tohoto rozhodnutí.
10. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
11. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozsudku obvodního soudu s ohledem na princip subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu