Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky X, právně zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 10 Afs 255/2022-46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 5. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2022 č. j. 3 Af 24/2019-137 vyplývá, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") stanovil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (DPH) za období června roku 2016 až ledna roku 2017. Stěžovatelka v těchto obdobích obchodovala se spotřební elektronikou. Tato obchodní jednání však byla zatížena podvodem na dani, o kterém stěžovatelka mohla a měla vědět. Správce daně jí tedy odepřel nárok na odpočet daně ze zakoupené elektroniky. Proti platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník zamítl (ve dvou případech sice změnil datum splatnosti, závěr o daňovém podvodu ale vždy potvrdil).
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") konstatoval, že daňové orgány prokázaly existenci daňového podvodu. Na tento závěr neměl vliv postup orgánů činných v trestním řízení ani rozhodnutí celních orgánů o vrácení dokumentů. Stěžovatelka o daňovém podvodu mohla a měla vědět, nepřijala však dostatečná opatření, aby se do podvodného jednání nezapojila. Daňové orgány jí proto oprávněně odepřely nárok na odpočet daně, a tedy správně doměřily daň i penále. Nárok daňových orgánů na úhradu penále vznikl ze zákona bez ohledu na to, zda stěžovatelka složila kauci distributora pohonných hmot. Na stanovení daně nemělo vliv ani řízení o zajišťovacích příkazech.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. V ní namítala, že se daňový podvod nestal. Stěžovatelka podala trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření z krácení daně, policie toto podezření prošetřila a věc odložila. Podobně reagovala i celní správa, která vrátila stěžovatelce podklady se závěrem, že nejsou předmětem dalšího trestního řízení. Není jasné, proč daňové orgány ani městský soud jejich závěry nerespektovaly. Stěžovatelka také popírala vědomé zapojení do podvodného řetězce. Přijala prý navíc dostatečná opatření: prověřila své přímé dodavatele v registru nespolehlivých plátců daně z přidané hodnoty. Jiná opatření přijímat nemusela. U městského soudu pak probíhá rozsáhlé trestní řízení, ve kterém jsou obviněni zástupci subdodavatelů, nikoli zástupci stěžovatelky. Stěžovatelka tak nemůže být za podvodné jednání odpovědná. Stěžovatelka poskytla finanční správě kauci 20 milionů Kč jako distributor pohonných hmot a je tedy nepravděpodobné, že by se zapojovala do podvodných řetězců.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. Při hodnocení kasačních důvodů vycházel ze svého dřívějšího rozsudku v obdobné věci mezi týmiž účastníky [rozsudek ze dne 2. 3. 2023 č. j. 6 Afs 353/2021-44 (ústavní stížnost podaná stěžovatelkou proti citovanému rozsudku byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1126/23 jako návrh zjevně neopodstatněny odmítnuta)]. Daňové orgány i městský soud podle něj dospěly ke správnému závěru, že stěžovatelka obchodovala v řetězcích zasažených daňovým podvodem. Podezřelé okolnosti se navíc netýkaly jen stěžovatelčiných dodavatelů, ale i obchodů samotné stěžovatelky. Stěžovatelka si mohla být vědoma toho, že její obchody nebyly standardní. Důvěryhodnost dodavatelské společnosti nezkoumala a například v obchodním rejstříku ji neprověřovala. Jinak by musela zjistit, že tato společnost od roku 2014 nezveřejňuje účetní závěrky, má jen virtuální sídlo a jejím jednatelem je pan L. P. (s trvalým pobytem na adrese ohlašovny), nikoli žena okolo 35 let, která podepsala za tuto společnost rámcovou a příkazní smlouvu. Stěžovatelka tak uzavřela smlouvy s osobou, o které nevěděla, zda má oprávnění jednat za dodavatelskou společnost, ponechala vedení celého obchodu zaměstnanci dodavatelské společnosti, který jí zboží dodával a zároveň pro zboží zajišťoval odběratele. Stěžovatelka nedbala ani toho, že si společnosti nevymezily v rámcové smlouvě druh obchodovaného zboží a zboží nekontrolovala, jen vystavovala faktury. Tyto okolnosti podle soudu svědčí o stěžovatelčině neopatrnosti v obchodním styku, stejně jako o možné účelovosti obchodního modelu. Běžný nebyl ani způsob úhrad za dodané zboží; stěžovatelka platila za dodané zboží obvykle formou vícestranných vzájemných zápočtů, někdy svůj dluh vůči dodavatelské společnosti zajistila i směnečným prohlášením. To mělo stěžovatelku přivést k zamyšlení, zda je cílem obchodních transakcí ekonomický zisk, nebo získání jiné (neoprávněné) výhody.
6. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav věci a namítla, že rozhodnutí správních soudů a předtím i správních orgánů porušila její ústavně garantovaná základní práva. Tvrdí, že jí v daném případě vznikl nárok na uplatnění odpočtu DPH a platební výměry, resp. dodatečné platební výměry, jsou vydány nezákonně, neboť neporušila při uplatnění odpočtu DPH žádné právní předpisy, dodržela veškeré hmotněprávní i procesní požadavky a není důvod jí tento zákonný nárok upírat. Důvodem pro upření nároku je údajné její zapojení do podvodného řetězce, což však v celém řízení popírá. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, v níž tento soud uvedl, že daňové řízení zásadně neslouží k trestání daňových subjektů a jeho výsledek nemá představovat skryté trestání. V případě stěžovatelky však došlo k potrestání, neboť proti ní byly nejprve vydány zajišťovací příkazy, tyto byly pravomocně v rámci správního soudnictví zrušeny, přesto správce daně vydal navazující platební výměry.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
11. Po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo městského soudu, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí proto nelze označit za svévolné.
12. Předmětem kasační stížnosti není ještě jednou, před vyšší instancí, zopakovat vypořádání žalobních bodů, kterými se již zabýval městský soud, nýbrž polemizovat se závěry samotného městského soudu, a tím prověřit jejich zákonnost. V projednávané věci Nejvyšší správní soud posoudil věc stěžovatelky ve všech souvislostech a vypořádal veškeré její námitky. Kromě již shora citovaného (bod 5.) se zabýval námitkami ohledně odložení stěžovatelčina trestního oznámení, i tím, že proti stěžovatelčiným funkcionářům není vedeno trestní řízení. Podle Nejvyššího správního soudu se postupy orgánů činných v trestním řízení a správce daně vzájemně nepodmiňují. Předmět a podmínky daňového a trestního řízení totiž jsou odlišné a výsledky řízení - byť se týkají jedné obchodní transakce - se proto nemusejí shodovat. Daňové orgány ani městský soud se proto správně neřídily závěry policie, nepřihlížely k vedeným trestním řízením a věc posoudily samy. Podobně nemělo na věc vliv, že celní správa vrátila stěžovatelce podklady se závěrem, že nejsou předmětem dalšího trestního řízení.
13. Kasační soud se dále zabýval stěžovatelčinými námitkami o zajišťovacích příkazech, které jsou samostatnými rozhodnutími předběžné povahy. Lze je vydat, pokud je odůvodněná obava, že daň bude v budoucnu stanovena a zároveň že bude v době vymahatelnosti nedobytná nebo ji bude možné vybrat jen se značnými potížemi. Při stanovení daně však není nutné vycházet jen z důvodů uvedených v zajišťovacím příkazu, lze přihlížet také k později učiněným podrobnějším zjištěním. Případné odchylky od původních závěrů je však nutné zdůvodnit, neboť při zajištění i při stanovení daně je posuzována tatáž obchodní transakce. V případě stěžovatelky městský soud zrušil zajišťovací příkazy kvůli tomu, že se daňové orgány nezabývaly kaucí ve výši 20 milionů Kč a možným uhrazením daně z této částky. Důvod pro stanovení daně, tj. zapojení stěžovatelky do daňového podvodu však nijak nezpochybnil. Zrušení zajišťovacích příkazů proto nemělo vliv na důvody stanovení daně.
14. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu nemá Ústavní soud důvod rozporovat, neboť jeho úkolem je posoudit soudní řízení jako celek, tedy zda jeho výsledek lze považovat za spravedlivý. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku považuje jeho odůvodnění na rozdíl od stěžovatelky za logické a vyčerpávající s tím, že postačuje na jeho právní závěry v podrobnostech odkázat.
15. Lze tak uzavřít, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně a s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s aplikovanými právními předpisy posoudily. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před správními soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch.
16. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu