Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Vítem Havrdou, advokátem, se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 26 Cdo 448/2024-562 a výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. července 2023 č. j. 30 Co 289/2022-512, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené výroky citovaných soudních rozhodnutí, a to pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V rámci řízení před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 17 C 220/2009 stěžovatel uplatnil vůči žalobcům Ivo Rejnartovi a Janu Nechvilkovi (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem) vzájemným návrhem svoje právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 136 800 Kč s příslušenstvím. Tento vzájemný návrh okresní soud svým rozsudkem č. j. 17 C 220/2009-469 ze dne 29. 4. 2022 zamítl v celém rozsahu. Důvod pro zamítnutí spočíval v tom, že stěžovatelem požadované vydání bezdůvodného obohacení neboli zaplacení dané částky dle okresního soudu nelze považovat za vznik bezdůvodného obohacení na straně vedlejších účastníků na úkor stěžovatele, neboť stěžovatel měl vedlejším účastníkům poskytovat peněžité plnění v době, kdy bez právního důvodu užíval jejich nemovitost.
3. O odvolání rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem č. j. 30 Co 289/2022-512 ze dne 13. 7. 2023 tak, že v části výroku I. a II. okresního soudu, co do povinnosti vedlejších účastníků (žalobců) zaplatit stěžovateli (žalovanému) částku 50 000 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a ve zbývající části krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil k dalšímu řízení (výrok II.) Krajský soud potvrzující část rozhodnutí o zamítnutí části návrhu stěžovatele co do výše 50 000 Kč postavil na odlišném právním posouzení od okresního soudu, a sice na tom, že nárok stěžovatele je v tomto rozsahu promlčen.
4. Nejvyšší soud pak ve výroku I. usnesením ze dne 27. 2. 2024 č. j. 26 Cdo 448/2024-562 stěžovatelovo dovolání odmítl a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že důsledkem uvedeného postupu krajského soudu bylo omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud by krajský soud odvolací řízení nezatížil tzv. "jinými vadami řízení", mělo by to za následek, že dovolání by bylo naopak přípustné.
6. Stěžovatel dále namítl, že odvolací soud svůj právní názor ohledně promlčení jím uplatněného nároku založil pouze na jeho předpokládané, nikoliv skutečně prokázané vědomosti, když dovodil, že "počátek promlčecí doby je dán (již) datem, kdy žalovaný (tj. stěžovatel) poskytl žalobcům peněžité plnění, a proto nárok žalovaného na vydání veškerých plateb, které byly poukázány v době přesahující 2 roky před 18. 11. 2010 - datem doručení vzájemného návrhu Okresnímu soudu v Liberci - je promlčen" (ve smyslu uplynutí dvouleté subjektivní lhůty ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964) Jelikož stěžovatel (jakožto nájemce) užíval předmětný byt i po skončení nájmu, tedy i po 31.
12. 2007 a vedlejší účastníci (jakožto pronajímatelé) proti tomu nepodali návrh na vyklizení předmětného bytu u soudu do 30 dnů, měl i v tomto případě stěžovatel za to, že (podruhé) opětovně došlo k prodloužení nájmu za týchž podmínek, za jakých byl sjednán původně, tedy obdobně jako v předchozím období, tj. o rok dříve.
7. Stěžovatel má za to, že v posuzované věci vyvstávají důležité otázky vztahující se k jednotnosti rozhodovací praxe obecných soudů, které mohou ovlivnit výsledek řízení, jejichž řešení má navíc význam pro další rozhodovací činnost obecných soudů, zejména pro otázku přístupu k Nejvyššímu soudu v případech, kdy dojde k omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu, a to pomocí tzv. "jiných vad řízení", jako se stalo v daném případě.
8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel již jednu ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. 7. 2023 č. j. 30 Co 289/2022-512 podal, přičemž uvedl, že se rozhodl i pro podání dovolání, i když byl výslovně poučen o jeho nepřípustnosti odvolacím soudem. Měl však za to, že lze dovolacímu soudu předložit dovolací otázku, která nebyla dovolacím soudem vyřešena. Z procesní opatrnosti tak podal jak dovolání, tak i ústavní stížnost. Soudce zpravodaj tuto ústavní stížnost tehdy odmítl jako návrh nepřípustný (usnesení ze dne 25. 1. 2024 sp.zn. II.ÚS 2799/23 ), poukázal však na judikaturu, podle níž Ústavní soud případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů neodmítne jako návrh opožděný, i pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným ze zákona.
9. Ústavní soud tak postupoval, a zjistil, že nyní podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci totiž shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a ani jiných základních práv, tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
10. Jak soud odvolací, tak soud dovolací přehledně a jasně vyjádřily své právní závěry. Jak uvedl k podstatě věci krajský soud, nárok na zaplacení částky 50 000 Kč byl uplatněn po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, jejíž počátek je dán dnem, kdy žalovaný stěžovatel poskytl žalobcům peněžité plnění. V rozsahu této částky tudíž nelze nárok uplatněný vzájemným návrhem přiznat.
11. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takové situaci ovšem ve zkoumaném případě nedošlo, ačkoliv stěžovatel je zjevně jiného právního názoru.
12. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu