Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti Základní organizace při Domu kultury Louny, s.r.o., sídlem Husova 2382, Louny, zast. Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti rozsudku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.2.2013, č.j. 28 Cdo 3419/2011-215, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.4.2011, č.j. 9 Co 162/2010-187, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 4.12.2009, č.j. 10 C 271/2007-155, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Marie Steinocherové a Vlastimila Steinochera, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle stěžovatelky zasáhla napadená rozhodnutí do jejího práva na svobodu sdružování zaměstnanců podle čl. 1 - 8 Úmluvy Mezinárodní organizace práce o svobodě sdružování a ochraně práva být odborově organizován (dále jen "Úmluva"), do práva na svobodné sdružování podle čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zejména do základního ústavního principu, že každý je oprávněn činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nemůže být nucen činit, co zákon neukládá, obsaženého v čl.
2 odst. 3 Listiny. Svoje argumenty soustřeďuje stěžovatelka do polemiky s názorem krajského soudu o nemožnosti odklizení sporu z tzv. duplicitního vlastnictví smírnou cestou formou dohody o narovnání nebo uznání vlastnického práva, kdy je zapotřebí, aby v podobných případech rozhodoval o určení vlastnictví vždy soud, přičemž stěžovatelka ho považuje za neudržitelný, též s přihlédnutím k tomu, že i kdyby taková dohoda přípustná byla, pak by nikdy nemohlo být vlastnické právo platně uznáváno se zpětnou platností; dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se po meritorní stránce vůbec věcí nezabýval, byť otázka mimosoudního odklizení sporu dohodou účastníků do dnešního dne nebyla spolehlivě vyřešena.
Předkládá svůj vlastní pohled na uplatnění takové dohody, který pak aplikuje na vztah dvou občanských sdružení - odborových organizací, a uzavírá, že pokud si strany společně ujednaly, že vlastnictví stěžovatelky bude uznáno retroaktivně do minulosti, pak krajský soud neměl žádné zákonné oprávnění, které by bylo z hlediska zájmu státu odůvodnitelné, aby do tohoto ujednání mezi smluvními stranami vstupoval a označoval je za neplatné (zejména tehdy, pokud podnět k tomuto přezkumu nedala žádná ze stran dohody mezi účastníky uzavřené dne 16.11.2005).
Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro rozpor s výše uvedenými ustanoveními Úmluvy a Listiny napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 1 Úmluvy:
Každý členský stát Mezinárodní organizace práce, pro který platí tato úmluva, se zavazuje uskutečnit následující ustanovení. Čl. 2 Úmluvy:
Pracovníci a zaměstnavatelé bez jakéhokoliv rozdílu mají právo bez předchozího schválení ustavovat organizace podle vlastní volby, jakož i stát se členy takových organizací, a to za jediné podmínky, že se podřídí stanovám těchto organizací. Čl.3 Úmluvy:
1) Organizace pracovníků a zaměstnavatelů mají právo vypracovávat své stanovy a pravidla, zcela svobodně volit své zástupce, organizovat svoji správu a činnost a formulovat svůj program. 2) Veřejné orgány se zdrží jakéhokoliv zásahu, který by omezoval toto právo nebo zabraňoval jeho zákonnému vykonávání. Čl. 4 Úmluvy: Organizace pracovníků nebo zaměstnavatelů nepodléhají rozpuštění nebo pozastavení činnosti administrativní cestou. Čl. 5 Úmluvy:
Organizace pracovníků a zaměstnavatelů mají právo ustavovat federace a konfederace, jakož i stát se jejich členy, a každá organizace, federace nebo konfederace má právo se stát členem mezinárodních organizací pracovníků a zaměstnavatelů. Čl.
6 Úmluvy:
Ustanovení výše uvedených článků 2, 3 a 4 se vztahují na federace a konfederace organizací pracovníků a zaměstnavatelů. Čl. 7 Úmluvy:
Nabytí statutu právnické osoby organizacemi pracovníků nebo zaměstnavatelů, jejich federacemi a konfederacemi nemůže být podřízeno takovým podmínkám, které by omezovaly provádění ustanovení výše uvedených článků 2, 3 a 4. Čl.8 Úmluvy:
1) Při vykonávání práv, která jsou jim přiznána touto úmluvou, musí pracovníci, zaměstnavatelé a jejich příslušné organizace, tak jako jiné osoby a organizované kolektivy, dbát zákonnosti. 2) Vnitrostátní zákonodárství nesmí omezovat, ani nesmí být uplatňováno tak, aby omezovalo záruky stanovené touto úmluvou. Čl. 2 odst. 3 Listiny: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Čl. 20 Listiny:
1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. 2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. 3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. 4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří polemika se závěry obecných soudů o nedostatku její aktivní legitimaci vyplývající z neexistence jejího vlastnického práva k budově. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy zamítly stěžovatelčinu žalobu, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny (jak plyne z narativní části, platí toto hodnocení především pro odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu), proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na nepřesné představy stěžovatelky o možnostech využití dohody o uznání vlastnického práva, resp. dohody o narovnání v jejím případě.
Taková dohoda je nepochybně způsobilá odstranit duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí (v tomto směru je evidentně nesprávný názor krajského soudu, toto pochybení však nemohlo způsobit zásah do základních práv stěžovatelky), ovšem pouze tehdy, pokud ve prospěch každého ze zapsaných subjektů v katastru nemovitostí svědčí tzv. nabývací titul a dohodou o uznání, či narovnání, se odstraňuje pochybnost o tom, který z nich je "silnějším" titulem. Dohoda o uznání, či narovnání, není nabývacím titulem, vlastnické právo se podle ní nenabývá s účinky ex nunc, ale dohoda stvrzuje vlastnického právo ex tunc, tj. k okamžiku jeho nabytí.
V posuzované věci však nevznikl prostor pro uplatnění dohody o uznání vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky, takže takovou dohodu nebylo možno uzavřít, z tohoto důvodu ani nedošlo k porušení autonomie vůle (zde Ústavní soud upozorňuje, že i autonomie vůle má svoje limity). Ústavní soud neshledal ani porušení základních práv zakotvených v čl. 20 Listiny a v čl. 1 až 8 Úmluvy; stěžovatelka ani žádné konkrétní tvrzení o jejich porušení neformuluje a tato práva nebyla ani předmětem soudního sporu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu