Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Adélou Šípovou, advokátkou, se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024 č. j. 7 Tdo 70/2024-371, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2023 č. j. 11 To 198/2023-332 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. května 2023 č. j. 2 T 26/2023-289, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve vazbě na čl. 90 Ústavy zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel byl výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně shledán vinným, že při výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice dne 14. 4. 2022 v rámci podání vysvětlení dle § 158 odstavce 6 trestního řádu, před Generální inspekcí bezpečnostních sborů, po řádném poučení o následcích křivého obvinění, lživě obvinil dozorce oddělení výkonu trestu T.
V. z fyzického napadení své osoby. Generální inspekce bezpečnostních sborů dne 14. 4. 2022 pod č. j. GI-1510/TČ-2022-842060 zahájila úkony trestního řízení dle § 158 odstavce 3 trestního řádu pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odstavec 1 písmeno a), odstavce 2 písmeno e) trestního zákoníku, přičemž nezjistila, že by k oznamovanému protiprávnímu jednání příslušníka VS ČR došlo, a věc byla usnesením ze dne 3. 11. 2022 podle § 159a odstavce 1 trestního řádu odložena, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu.
2. Stěžovatel tedy jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, takový čin spáchal v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, a spáchal takový čin na osobě, která vůči němu plnila svoji povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, čímž spáchal přečin křivého obvinění podle § 345 odstavce 2, 3 písmeno c), e) trestního zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin křivého obvinění podle § 345 odstavce 2, 3 písmeno c), e) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 4. 2023 č. j. 16 T 15/2023-298, jenž nabyl právní moci dne 4. 4. 2023, podle § 345 odstavce 3 trestního zákoníku za užití § 43 odstavce 2 trestního zákoníku, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odstavce 3 trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2023 č. j. 11 To 198/2023-332 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024 č.j. 7 Tdo 70/2024-371 bylo odmítnuto i jeho dovolání.
4. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že důkazní situace v dané věci nebyla způsobilá jednoznačně vyvrátit nepravdivost jeho tvrzení o vzniku zranění. Stěžovatel se domnívá, že soudy hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Z provedených důkazů přitom vyplynulo, že stěžovatel skutečně utrpěl úraz, jímž byl nemalý hematom na žebrech. Současně je nesporné, že usiloval o zařazení do jiného věznice, protože Věznice Valdice je dopravně nedostupná pro jeho rodinu a jeho odloučení se výrazně negativně projevuje na jeho psychickém stavu. To mu však nemůže jakkoliv přitěžovat. Soudy prý bez jakýchkoli pochybností přistoupily na tvrzení, že si stěžovatel úraz úmyslně způsobil sám. Stěžovatel se domnívá, že bylo na místě v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Soudní řízení proběhlo v daném případě postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Na základě provedeného dokazování, kdy při hlavním líčení provedené důkazy byly hodnoceny jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednání tak, jak je popsáno ve výroku tohoto rozsudku, se stalo a tohoto jednání se dopustil právě obžalovaný.
Obžalovaného stěžovatele podle soudu usvědčuje nejen výpověď poškozeného T. V. a J. P., kteří shodně uváděli, že se v cele pohyboval pouze J. P. a T. V. vstoupil do cely maximálně do úrovně tzv. "vytěsňovacího katru" a nijak obžalovaného fyzicky nenapadl. Dále jej pak usvědčují i zajištěné kamerové záznamy, ze kterých vyplývá, že obžalovaný se po údajném napadení pohyboval i s poměrně těžkým břemenem bez jakýchkoli obtíží a při bezpečnostní kontrole nijak nereagoval ani při poklepu v místech, kam měl být udeřen T.
V. Předchozí důkazní prostředky pak podpořila i výpověď svědka J. N., který navzdory tvrzení obžalovaného uvedl, že v podvečerních hodinách obžalovaný žádné viditelné zranění neměl, na nic si nestěžoval a nechtěl zajistit lékařské vyšetření.
7. S těmito důkazními prostředky pak podle soudů korespondovaly i listinné důkazy, zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Provedeným dokazováním sice nebyl zjištěn skutečný způsob vzniku zranění obžalovaného, nicméně bylo možno s jistotou vyloučit, že by toto zranění způsobil obžalovanému dozorce T.
V. Pro dokreslení osoby obžalovaného nelze podle soudu prvního stupně opomenout, že tento byl zdejším soudem dne 4. 4. 2023 pravomocně odsouzen pro zcela totožné jednání vůči dozorci M. S.
8. Návrh na doplnění dokazování výslechem svědků R. S. a J. N., dozorců, kteří se na místě činu rovněž pohybovali, byl soudem zamítnut z toho důvodu, že přímo v okamžiku tvrzeného napadení na místě nebyli a z úředního záznamu o podaných vysvětleních vyplývá, že k posouzení skutkového děje nejsou schopni poskytnout žádné relevantní informace.
9. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v daném případě řádně provedly dostupné důkazy a učinily adekvátní závěr. Z rozhodnutí je přitom dostatečně patrné, z jakých důkazů obecné soudy vycházely, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy jim umožnily učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech.
10. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu ve zkoumaném případě nedošlo.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu