Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky INTERPAX Central Europe, s.r.o., sídlem Srbínská 1373/18, Praha 10 - Strašnice, zastoupené JUDr. Janem Szewczykem, advokátem, sídlem Veleslavínova 93/10, Praha 1 - Josefov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 3. 2022 č. j. 29 Co 147/2021-439 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023 č. j. 21 Cdo 2342/2022-476, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti citovaných usnesení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, celý příběh začal v roce 2002, kdy si fyzická osoba (dále jen jako "dlužník") vzala u banky hypotéku ve výši 1 milionu Kč (poznámka: úvěr si sjednal otec dlužníka a dlužník do právních vztahů vstoupil až v roce 2011, to ale není pro věc důležité). Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti. Dlužník hypotéku po určité době přestal hradit řádně, proto jej banka v roce 2010 informovala, že v souladu s podmínkami úvěru se celá dlužná částka stává okamžitě splatnou.
Od roku 2012 čelil dlužník insolvenci. V roce 2015 banka přes další obchodní společnost dluh postoupila stěžovatelce. Ta v roce 2018 podala návrh na uspokojení pohledávky (vzniklé nesplacenou hypotékou) ve výši 768 031 Kč s příslušenstvím, a to nařízením prodeje zmíněné nemovité zástavy. Okresní soud v Liberci návrhu vyhověl, rozhodnutí potvrdil též Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Dlužník se následně domáhal zastavení exekuce, což odůvodnil tím, že jednak je vůči němu zástavní právo promlčeno, jednak že nebyla výše pohledávky řádně zjištěna.
Okresní soud v Liberci nenapadeným usnesením exekuci zastavil pouze v části, dlužník se proti rozhodnutí odvolal.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, exekuci vůči dlužníkovi zastavil zcela. Vyšel z obsahu smlouvy o hypotéčním úvěru, podle které si strany sjednaly pětiletou fixaci úrokové míry, po jejím ukončení se měly strany na další výši úroku dohodnout písemně. Jestliže by k dohodě nedošlo či se dlužník k nabídce banky na výši úroku písemně nijak nevyjádřil, měla se podle smluvních podmínek stát celá aktuálně dlužná částka okamžitě splatnou. První splátka úvěru byla splacena dne 25. 5. 2003.
V řízení nebylo dokázáno, že by dlužník písemně potvrdil novou výši úroku, pouze že v období 2008 - 2010 nepravidelně poslal bance 10 různě vysokých částek - ta na jednání dlužníka reagovala v roce 2010 již zmíněným sdělením o zesplatnění úvěru. Odvolací soud měl ve světle uvedeného za to, že počátek promlčecí doby začal běžet již 25. 5. 2008 spolu se zesplatněním celého úvěru v souladu s úvěrovou smlouvou, čtyřletá promlčecí doba tak uplynula dne 25. 5. 2012. Jestliže insolvenční řízení dlužníka započalo až 5.
6. 2012 (probíhá dodnes), nemohlo způsobit přerušení běhu promlčecí doby. Dlužník pohledávku později nikdy neuznal, sice ještě v letech 2010 - 2012 uhradil nepravidelně několik dalších splátek, z listiny o zesplatnění hypotéky vytvořené v roce 2010 bankou nicméně nebylo jasné, jak je v ní uvedený dluh vypočítán a co konkrétně a v jaké výši obsahuje. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, přičemž se plně ztotožnil s odůvodněním odvolacího soudu.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí. Tvrdí, že vykládají ustanovení úvěrové smlouvy nespravedlivě zcela ve prospěch dlužníka. Dluh se nemohl stát v roce 2008 splatným, neboť dlužník nadále určité splátky (včetně úroků) posílal a úvěrová smlouva tak byla změněna dodatkem vzniklým na základě společného konkludentního jednání smluvních stran. V soukromém právu je třeba vycházet z autonomie vůle a dát jí přednost před přehnaným formalismem při výkladu smluvních textů.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
9. Jádro argumentace stěžovatelky spočívá v obhajobě teze, že pokud po uplynutí sjednané fixace pokračoval dlužník (byť v nepravidelném) splácení hypotéky, konkludentně tak souhlasil s novou výší úrokové míry, a tudíž nemohlo dojít k automatickému zesplatnění úvěru. Odvolací soud naopak dovodil, že pokud nebyly splněny v úvěrové smlouvě vymezené podmínky dohody o změně výše úrokové míry, bez dalšího došlo k aktivaci jiného ustanovení úvěrové smlouvy, předvídající pro tuto situaci zesplatnění úvěru.
10. Ústavní soud právní názor odvolacího soudu nepovažuje za protiústavní. Hypotéční smlouva představuje vysoce formalizovaný dokument, u kterého má písemná forma svůj zřejmý smysl, tím spíše to platí v případě, kdy jednou ze stran je fyzická osoba jako slabší strana vzájemného smluvního vztahu. Konstrukce úvěrové smlouvy v přezkoumávané věci tomuto východisku (logicky) odpovídala. Lze tak těžko připustit, že by tyto jednoznačně písemně upravené podmínky mohly být změněny údajným konkludentním jednáním smluvních stran.
Navíc z důkazů provedených okresním soudem (srov. bod 23 jeho usnesení) plyne, že po uplynutí zmíněné fixace (v které byl dohodnut úrok 6,5 % ročně a splátka ve výši 7 456 Kč měsíčně) dlužník hradil splátky v různé výši (v rozmezí 6 648 Kč - 90 700 Kč!), z čehož lze jen obtížně vyvozovat nějakou "konkludentní dohodu" na nové výši úroku. Jeho hodnotu pro roky 2008 - 2010 ostatně ani stěžovatelka nikde nedokládá. Celkovou neurčitost situace po skončení fixace v neposlední řadě potvrzuje sdělení o zesplatnění úvěru zpracované bankou v roce 2010, které nijak nerozkrývá strukturu tehdy tvrzeného dluhu (výše jistiny, úroků atd.).
Ústavní soud samozřejmě nezpochybňuje primární odpovědnost dlužníka za řádné nesplácení úvěru a žádným způsobem jeho jednání neschvaluje (právě naopak), nicméně bylo na bance jako věřitelce, aby si řádně chránila svou pohledávku v souladu s podmínkami předvídanými úvěrovou smlouvou - ty jí k tomuto zásahu poskytovaly více než dostatečný prostor.
11. Ústavní soud tedy s ohledem na uvedené uzavírá, že proti postupu odvolacího a dovolacího soudu nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ve věci samé rozhodl fakticky obratem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu