Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Duba, zastoupeného Mgr. Jiřím Mašlejem, advokátem, sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2024 č. j. 21 Cdo 2732/2023-166, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2023 č. j. 23 Co 60/2023-135 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. září 2022 č. j. 39 C 93/2021-82, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 41 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a odst. 79 písm. a) a b) a kapitoly VIII. výcvikového a zkušebního řádu Českých drah, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou v rozporu s jeho právy na zákaz nucených prací, svobodnou volbu povolání, rovnost účastníků v řízení a soudní ochranu. Též navrhuje zrušit v záhlaví uvedená ustanovení zákoníku práce a vnitřního předpisu vedlejší účastnice.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel pracoval jako strojvedoucí u vedlejší účastnice. Ta s ním výpovědí ze dne 10. 3. 2021 rozvázala pracovní poměr. Důvodem měla být opakovaná neomluvená absence; stěžovateli byla z důvodu jeho účasti na mimořádné události (jako strojvedoucí projel s drážním vozidlem návěstidlo zakazující jízdu) pozastavena odborná způsobilost, takže dočasně do vykonání mimořádné odborné zkoušky ztratil způsobilost k vykonávané práci. Vedlejší účastnice tedy stěžovatele převedla na jinou práci. Stěžovatel ovšem trval na přidělování práce podle pracovní smlouvy a do práce nechodil.
3. Žalobu stěžovatele na neplatnost výpovědi zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem, který k odvolání stěžovatele potvrdil Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. Podle soudů nižších stupňů byla vedlejší účastnice oprávněna podle svých předpisů pozastavit odbornou způsobilost do doby jejího opětovného ověření zkouškou, a to již při podezření na odpovědnost strojvedoucího za mimořádnou událost nedovolené jízdy za návěstidlo zakazující jízdu. Že se stěžovatel mimořádné události účastnil, nebylo pochyb. Stěžovatel byl tedy poté převeden na jinou práci podle § 41 odst. 2 písm. c) zákoníku práce oprávněně. Stěžovatel se poté odmítl dostavit na pracoviště a s vedlejší účastnicí nekomunikoval. Výpověď byla oprávněná. Argumentace stěžovatele o náležitostech pozastavení osvědčení strojvedoucího se míjí s tím, že stěžovateli byla pozastavena pouze odborná způsobilost, což je něco jiného.
4. Nejvyšší soud poté zamítl dovolání stěžovatele jako nedůvodné napadeným rozsudkem. Zabýval se povahou předpisů vedlejší účastnice, a to zda jsou podrobnosti ověřování včetně pozastavení odborné způsobilosti stanoveny vnitřními předpisy vedlejší účastnice v souladu se zákonem. Shledal, že zákon o drahách pro to dává dostatečné zmocnění [§ 35 odst. 1 písm. b)]. Podle téhož zákona je na dopravci, jak stanoví postupy k získání odborné způsobilosti jako jednoho z předpokladů k vydání osvědčení strojvedoucího. Pozastavení odborné způsobilosti "stojí o pomyslný stupeň níže" a je přiměřeným opatřením k zajištění bezpečnosti v drážní dopravě vůči ochraně postavení zaměstnance, tedy aby do doby ověření odborné způsobilosti strojvůdce sám neřídil drážní vozidlo, je-li podezření o jeho odpovědnosti za mimořádnou událost. Vedlejší účastnice při převedení stěžovatele na jinou práci nepostupovala v rozporu se zákonem.
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud postupoval nezákonně, protože v jiné věci podal návrh na zrušení § 41 odst. 3 zákoníku práce Ústavnímu soudu, zatímco v nynější věci nikoli. Stěžovatel se ztotožňuje s odůvodněním návrhu Nejvyššího soudu na zrušení uvedeného ustanovení, neboť i zde má jednostranné převedení na jinou práci prvky zakázané nucené práce. Dále stěžovatel namítá nedostatečné záruky nezávislého projednání mimořádných událostí v železniční dopravě. Mimořádné události může prakticky zkoumat i dopravce, což nezávislost nezaručuje a odporuje čl. 22 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 11. 5. 2016 č. 2016/798, o bezpečnosti železnic. Mimořádná událost, které se účastnil stěžovatel, je přitom projevem systémového problému na daném místě. Strojvedoucí nemohou být odpovědní za projetí návěstidla, protože tam na něj není dobře vidět, což by nezávislý orgán odhalil.
6. Vedlejší účastnice řádně neprošetřila danou mimořádnou událost: neprovedla místní šetření, neumožnila stěžovateli se vyjádřit k podkladům. V jiných obdobných případech také vedlejší účastnice jiným zaměstnancům osvědčení strojvedoucího neodebrala ani nepozastavila. V rozporu s čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. 10. 2007 č. 2007/59/ES, o vydávání osvědčení strojvedoucím obsluhujícím hnací vozidla a vlaky v železničním systému Společenství, stěžovateli nebylo zaručeno odvolání proti pozastavení osvědčení. Na podaná odvolání nikdo nereagoval, pozastavení platnosti osvědčení nepřezkoumaly ani soudy. Vnitřní normy vedlejší účastnice pro absenci práva na odvolání proto odporují evropskému právu, jakož i § 46l zákona o drahách.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Podle Ústavního soudu se obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly ústavně konformním způsobem se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v řízení. Konkrétněji, návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 41 odst. 3 zákoníku práce Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 26. 11. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 31/24
, neboť neshledal namítané porušení zákazu nucených prací. Na odůvodnění tohoto nálezu lze proto v prvé řadě odkázat. Nejvyšší soud pak v nynější věci evidentně neměl důvod podávat obdobný návrh na zrušení téhož ustanovení zákona, protože toto ustanovení ve věci stěžovatele nebylo relevantní. Věc nyní řešená a věc, v níž Nejvyšší soud podal návrh na zrušení § 41 odst. 3 zákonu práce, spolu ani nijak nesouvisí. Bližší argumentaci zde stěžovatel nepředkládá.
10. Relevantní v nynější věci není ani argumentace stěžovatele o nedostatečných zárukách vyšetřování mimořádných událostí, protože pozastavení odborné způsobilosti předpisy vedlejší účastnice umožňují již u podezření z odpovědnosti za mimořádnou událost, což také obecné soudy srozumitelně vysvětlily. Zda byl tedy stěžovatel nakonec skutečně odpovědný za mimořádnou událost a co bylo skutečnou příčinou mimořádné události, nemá se správností napadených rozhodnutí žádnou souvislost. Že se stěžovatel mimořádné události jako strojvedoucí účastnil a že podezření na jeho odpovědnost bylo oprávněné, stěžovatel konkrétněji nezpochybňuje.
11. Jde-li dále o tvrzený rozpor vnitřních předpisů s unijním právem a zákonem o drahách pro absenci odvolacího přezkumu, s těmito námitkami se vypořádal již městský soud v bodu 16 napadeného rozsudku. Tedy že stěžovateli nebyla pozastavena platnost osvědčení strojvedoucího, o němž hovoří čl. 15 směrnice 2007/59/ES a § 46l zákona o drahách, nýbrž odborná způsobilost. Tuto argumentaci pak podrobněji rozvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku s odkazem na systematiku zákona a zájem na zajištění bezpečnosti drážní dopravy. Je proto patrné, že obecné soudy nepovažovaly požadavky na přezkum pozastavení platnosti osvědčení strojvůdce za významné, nenastala-li tato situace v nynější věci. To však stěžovatel nereflektuje a žádnou relevantní věcnou argumentaci vůči tomu nepředkládá.
12. Nad rámec přiléhavého odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud doplňuje, že obecné soudy přezkoumaly postup vedlejší účastnice a oprávněnost jejího rozhodnutí převést stěžovatele na jinou práci. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že opatření přijaté vedlejší účastnicí považuje za přiměřené. Stěžovatel přitom konkrétně nezpochybňuje nosné závěry obecných soudů, a tedy že právní úprava vedlejší účastnici opravňuje stanovit podrobnosti k odborné způsobilosti, že konkrétní nastavení těchto postupů v předpisech vedlejší účastnice neodporuje právním předpisům a že skutečně byly dány předpoklady pro pozastavení odborné způsobilosti podle předpisů vedlejší účastnice (že bylo oprávněné a přiměřené stěžovateli pozastavit odbornou způsobilost za účelem zajištění bezpečnosti v drážní dopravě, bylo-li podezření na zavinění mimořádné události projetím návěstidla zakazujícího jízdu).
Jak je totiž patrné ze shora uvedeného, námitky stěžovatele se vesměs s podstatou věci míjí. Ústavní soud ve vztahu k nim tedy žádnou kvalifikovanou vadu v nyní napadených rozhodnutích neshledal.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stejně tak odmítl s ústavní stížností spojený návrh na zrušení v záhlaví uvedených předpisů, neboť odmítnutím ústavní stížnosti odpadá možnost projednat návrh na zrušení právního předpisu bez dalšího [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) a § 64 odst. 2 písm. d) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu