Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Zdeňky Nocarové, Ph.D., zastoupené Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem, sídlem Zakšínská 615/17, Praha 9 - Střížkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2023 č. j. 27 Cdo 2265/2022-938, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace LE PUCERON SE, sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 2. 9. 2020 č. j. 81 Cm 10/2016-657 zamítl stěžovatelčin návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí Ing. Václava Maršíka jako jediného akcionáře vedlejší účastnice v působnosti valné hromady ze dne 12. 11. 2015 a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 57 596 Kč. Předmětným rozhodnutím Ing. Václav Maršík odvolal stěžovatelku z funkce členky představenstva a členem představenstva jmenoval Petra Stránského; vedle toho odvolal Vladimíra Jaška z funkce člena dozorčí rady. Městský soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že nikoliv Ing. Václav Maršík, ale ona vlastní akcie vedlejší účastnice a že z tohoto důvodu a tvrzených důvodů dalších je uvedené rozhodnutí neplatné.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 7. 12. 2021 č. j. 14 Cmo 338/2020-854 usnesení městského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč.
4. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1969 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., a není ani přípustné podle § 237 o. s. ř.
5. Stěžovatelka uvádí, že do vedlejší účastnice vkládala svůj majetek a vystupovala jako statutární orgán, přičemž její závazky jako společnice vůči vedlejší účastnici byly zachyceny v účetnictví. V roce 2015 začal jako údajný jediný akcionář vystupovat její bývalý manžel Ing. Václav Maršík, Ph.D., ač zde nebylo nic, co by ho s vedlejší účastnicí spojovalo, a ani nedisponoval prostředky na její kapitálové vybavení. Stěžovatelčino odvolání z pozice statutárního orgánu jmenovaný učinil anonymními akciemi, ačkoliv to s ohledem na § 3 odst. 1 větu druhou zákona č. 134/2013 Sb., o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností a o změně dalších zákonů, (dále jen "zákon č. 134/2013 Sb."), nebylo možné, což se snažil překlenout tvrzením, že ji o výměnu akcií žádal. Podle stěžovatelky žádný důkaz v tomto ohledu neexistuje, navíc se mohl nápravy domáhat žalobou, což neučinil, místo toho nechal vyhotovit ověřovací notářský zápis, kde se prohlásil vlastníkem a vydal žalobou napadené rozhodnutí.
6. Za základní pochybení Nejvyššího soudu stěžovatelka považuje, že měl "zlegalizovat" protiprávní stav, kdy Ing. Václav Maršík, Ph.D., učinil předmětné rozhodnutí anonymními akciemi, se kterými nebylo spojeno hlasovací právo, a tvrdí-li jmenovaný, že mu nebyly tyto akcie vyměněny, pak tuto skutečnost neprokázal. Dovolací soud měl dále "posvětit" skutečnost, že městský soud zamítl značné množství jí uváděných důkazů, které jednoznačně prokazují, že ona byla vlastnicí vedlejší účastnice, přičemž přezkoumatelným způsobem nevysvětlil, proč tak učinil.
7. Podle stěžovatelky došlo i k porušení principu zákonného soudce, neboť senát vrchního soudu byl obsazen v rozporu s rozvrhem práce, když jeho členem měl být Mgr. Ing. David Bokr, který byl uvedeného dne přítomen v budově soudu, a přesto byl nahrazen Mgr. Ondřejem Kubátem, který ani nebyl soudcem vrchního soudu v době nápadu dané věci, a proto jako soudce nemohl působit.
8. Konečně stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že "zlegalizoval" zásah do jejího práva vlastnit majetek, neboť vedlejší účastnice byla a je jejím vlastnictvím, resp. ji připravil o majetkové hodnoty, které vytvořila svoji tvrdou celoživotní prací.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek nemá k dispozici.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Úvodem je třeba poznamenat, že stěžovatelka výslovně napadá a domáhá se zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu, ačkoliv jím bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení uvedeného soudu, takže s ohledem na § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu mohla ústavní stížnost podat i proti výše uvedenému usnesení vrchního soudu (a potažmo i městského soudu). Protože tak neučinila, mohl se Ústavní soud zabývat jen ústavností postupu Nejvyššího soudu, který spočíval v posouzení přípustnosti stěžovatelkou podaného dovolání. Tuto skutečnost ústavní stížnost ovšem důsledně nereflektuje.
12. Namítá-li totiž stěžovatelka nesprávné obsazení soudu, tuto námitku již uplatnila v dovolání, načež Nejvyšší soud konstatoval, že má jít o (údajnou) vadu řízení, což nepředstavuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka vůči tomuto závěru žádnou argumentaci neuplatňuje, a tudíž Ústavnímu soudu není zřejmé, proč by měl být z hlediska ústavnosti "neudržitelný", což činí v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněným návrhem.
13. Dlužno dodat, že danou vadou řízení by se mohl/měl Nejvyšší soud zabývat za předpokladu, že by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). A i kdyby pak stěžovatelka napadla rovněž výše uvedené usnesení vrchního soudu, musel by Ústavní soud považovat ústavní stížnost, případně přinejmenším tuto námitku za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože mělo jít (jak upozornil již Nejvyšší soud) o tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a stěžovatelka mohla podat žalobou pro zmatečnost.
14. Stěžovatelka dále pomíjí, že dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a tudíž dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu. Proto Nejvyšší soud nemohl než vyjít (mimo jiné) ze závěru vrchní soudu, podle něhož stěžovatelka jako členka představenstva výměnu anonymních akcií za nové akcie odmítala.
15. Stěžovatelka však vyjadřuje nesouhlas i se samotným právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož vzhledem k takto zjištěnému skutkovému stavu věci vrchním soudem Ing. Václav Maršík, Ph.D., tím, že splnil svou povinnost podle § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb., mohl vykonávat všechna práva s akciemi spojená. V tomto ohledu pak jde jen o polemiku s tím, jak uvedený soud interpretoval a aplikoval podústavní právo, což posuzovanou věc do ústavněprávní roviny neposouvá, neboť věcná právnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
O porušení práva na řádný proces by mohlo dojít, pokud by dané rozhodování neslo známky libovůle, tj. kdy by vůbec nebylo zřejmé, jak obecný soud příslušnou normu interpretoval a aplikoval na danou věc, anebo svévole, tj. kdy by pravidlo stanovené v příslušné normě ve vztahu ke konkrétním okolnostem vyznívalo zcela jednoznačně, avšak soud by je odmítl použít. Tyto předpoklady však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci naplněny nebyly, neboť výklad § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb. v Nejvyšším soudem připomenutém judikátu (rozsudek ze dne 12.
12. 2018 sp. zn. 27 Cdo 912/2017) je zjevně postaven na přiléhavém argumentu a contrario. Nad rámec uvedeného možno dodat, že stěžovatelčině námitce by nebylo možné přisvědčit rovněž z toho důvodu, že sama nedostála své povinnosti statutárního orgánu vedlejší účastnice provést výměnu akcií, přičemž nikdo nemůže "těžit" z jednání, které je v rozporu s právem.
16. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje z dalšími skutkovými závěry soudů nižších stupňů, přičemž jim vytýká, že provedené důkazy nesprávně hodnotily a také že neprovedly jí navržené důkazy. Předmětem posouzení dovolacího soudu však nemůže být samotné hodnocení provedených důkazů, ale posouzení jen s tímto "procesem" souvisejících otázek procesního práva, které dovolatel v souladu se zákonem stanoveným způsobem (viz § 241a odst. 1 až 3 ve spojení s § 237 o. s. ř.) uvedenému soudu předestře.
V daném případě zda lze z hlediska ústavnosti akceptovat postup vrchního soudu, nepřipustil-li provést důkaz audionahrávkami z důvodu ochrany osobnostních práv dotčených osob, a zda ve vztahu k dalším důkazním návrhům nebylo důkazní řízení stiženo vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů. Těmito otázkami se Nejvyšší soud zabýval a náležitě vysvětlil, proč žádné pochybení v postupu vrchního soudu neshledal, a při tomto svém posouzení nevybočil zjevně z mezí volného uvážení tak, jak plynou z judikatury Ústavního soudu, včetně nálezu ze dne 9.
12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14
(N 221/75 SbNU 485). Poukazuje-li stěžovatelka v této souvislosti na to, že se stala obětí trestného činu, již Nejvyšší soud tuto její argumentaci odmítl jako nedůvodnou a vysvětlil, jak k takovému závěru dospěl.
17. Za této situace nemůže být jakkoliv důvodná ani stěžovatelčina námitka zásahu do jejího práva vlastnit majetek, neboť v řízení před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že vlastníkem vedlejší účastnice je Ing. Václav Maršík, Ph.D. a Ústavní soud nezjistil, že by Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání postupoval v nějakém ohledu ústavně nekonformně.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu