Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Vlčka, zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, se sídlem Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 26 Cdo 3514/2014-420, a proti usnesení téhož soudu z téhož dne č. j. 26 Cdo 3516/2014-422, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel zpochybňuje existenci svých exekučně vymáhaných závazků. Zejména tvrdí, že při podpisu ručitelského prohlášení na příslušené úvěrové smlouvě byl přesvědčen o jiném (užším) rozsahu tohoto ručitelství. Jeho argumenty se však Nejvyšší soud řádně nezabýval a bez dostatečného odůvodnění jeho dovolání odmítnul.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky - dále je "Ústava"). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Možno souhlasit se stěžovatelem potud, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou dosti stručná a že Nejvyšší soud se blíže nezabýval některými stěžovatelovými argumenty. Tento fakt je ovšem nutno hodnotit ve světle toho, že stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí vydaná v exekučním řízení, zatímco námitky, jejichž nereflektování prostřednictvím ústavní stížnosti namítá, směřují primárně proti výsledku řízení nalézacího, kdy toliko v příslušném řízení nalézacím mohly být řádně uplatněny.
Námitky určitého druhu lze uplatňovat toliko v řízeních, v nichž má rozhodující orgán prostor o jejich důvodnosti rozhodovat, a naopak se nelze úspěšně domáhat nápravy závadného stavu tam, kde pro jejich hodnocení není vytvořen procesní prostor (obdobně viz např. usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4283/12 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stručnost odůvodnění rozhodnutí nyní napadených ústavní stížností tedy není dána libovůlí rozhodujícího orgánu, nýbrž skutečností, že předmětné námitky nebyly vůbec způsobilé bližšího přezkumu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. prosince 2015
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu