Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Miladou Kačerovou, advokátkou, sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024 č. j. 29 Cdo 1590/2023-314, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2022 č. j. 20 Co 283/2022-284 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 2021 č. j. 18 C 99/2020-229 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 21. dubna 2022 č. j. 18 C 99/2020-270, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a J. C. a J. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve znění doplňujícího rozsudku (dále jen "rozsudek") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal a) vůči vedlejším účastníkům, jako žalovaným, aby mu zaplatili "rovným dílem" částku 20 000 Kč s příslušenstvím, a b) vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi, jako prvnímu žalovanému, zaplacení částky 50 000 Kč (výroky I. a IV.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud s odkazem na § 23 odst. 1 a 2 a § 32 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."), a na § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
3. Ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené (skutečné) škodě obvodní soud zdůraznil, že případné pochybení druhého vedlejšího účastníka, který nepodal návrh na výmaz obchodní společnosti X, z obchodního rejstříku, nemohlo mít žádný vliv na faktickou nedobytnost mzdové pohledávky stěžovatele, která mu byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, když veškerý majetek obchodní společnosti X, byl v konkursu zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl rozdělen mezi věřitele se zjištěnými pohledávkami. Obvodní soud odmítl konstrukci stěžovatele, na jejímž základě měla být založena odpovědnost prvního vedlejšího účastníka za vzniklou škodu, neboť stěžovatel sice přihlásil uvedenou pohledávku do konkursního řízení vedeného na majetek obchodní společnosti X, ale první vedlejší účastník (správce konkursní podstaty) tuto pohledávku "nezjistil".
Obvodní soud zdůraznil, že stěžovatel měl podat podle § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi incidenční žalobu, což neučinil; přitom nepodal opravné prostředky ani proti usnesení o schválení konečné zprávy, ani proti rozvrhovému usnesení. Dále přes výzvu soudu nedoplnil skutková tvrzení a neoznačil důkazy ani k tvrzené zpronevěře, jíž se měl dopustit první vedlejší účastník. Ve vztahu k výhradě stěžovatele, že první vedlejší účastník "nevytvořil rezervní fond", z něhož by byla uspokojena mzdová pohledávka stěžovatele (tj. nesložil do úschovy soudu částku připadající na nároky věřitelů, které jako správce konkursní podstaty popřel, a mohl vyplatit na základě samostatného rozvrhového usnesení), dodal, že i tato pohledávka měla být uvedena v rozvrhovém usnesení, přičemž bylo na stěžovateli, aby proti tomuto usnesení podal opravný prostředek.
Obvodní soud uzavřel, že mezi stěžovatelem tvrzeným pochybením prvního vedlejšího účastníka při výkonu funkce správce konkursní podstaty a stěžovatelem tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. K požadavku stěžovatele vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi z titulu náhrady nemajetkové újmy obvodní soud zdůraznil, že za stavu, kdy mzdová pohledávka stěžovatele nebyla v konkursním řízení na majetek obchodní společnosti X, uznána (a tudíž zjištěna), je zřejmé, že nemohla být v rámci konkursního řízení ani uspokojována (a to ani jako pohledávka "zapodstatová").
Obvodní soud "neshledal" ani příčinnou souvislost mezi případným pochybením prvního vedlejšího účastníka a tvrzenou nemajetkovou újmou. Ve vztahu k uvedenému nároku obvodní soud vyhodnotil jako důvodnou rovněž prvním vedlejším účastníkem vznesenou námitku promlčení, s tím, že nejpozději v okamžiku vydání usnesení o schválení konečné zprávy ze dne 14. 7. 2014 (jejím zveřejněním) se stěžovatel dověděl o tom, že nebyl vytvořen rezervní fond na zaplacení sporných pohledávek.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby (podání stěžovatele ze dne 12. 11. 2021 a 28. 6. 2022), podle níž stěžovatel z titulu náhrady nemajetkové újmy požadoval po prvním vedlejším účastníkovi zaplacení částky 72 990 Kč a po druhém vedlejším účastníkovi částku 14 913,25 Kč (výrok I.), rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Městský soud ve vztahu ke stěžovatelem navržené změně žaloby konstatoval, že šlo o nepřípustně (v odvolacím řízení) uplatněný nový nárok (§ 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené "zpronevěře" městský soud konstatoval, že soudu v občanskoprávním řízení nepřísluší posuzovat "otázku spáchání trestného činu", a to ani jako otázku předběžnou (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). Navíc ve vztahu k tomuto tvrzení stěžovatel vychází jen ze své spekulace, když ze sdělení (obecného charakteru), že v konkursním řízení byly uhrazeny všechny mzdové závazky obchodní společnosti X, nelze dovozovat, že se jím správce konkursní podstaty vyjadřoval ke konkrétnímu nároku stěžovatele, o němž byl veden (konkursem přerušený) soudní spor (sp. zn. 12 C 99/2002). Městský soud proto dospěl k závěru, že na základě žalobních tvrzení nelze postavit najisto žádné konkrétní protiprávní jednání prvního vedlejšího účastníka, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody stěžovatele ve výši jeho aktuálně nevymahatelné mzdové pohledávky. Proto na jejich základě nelze dovodit ani jednání prvního vedlejšího účastníka, které by mohlo představovat zásah do osobnosti stěžovatele ve smyslu § 82 odst. 1 občanského zákoníku, z něhož by mu mohla vzniknout nemajetková újma odčinitelná podle § 2956 občanského zákoníku. Konečně městský soud vyhodnotil jako správný závěr obvodního soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi stěžovatelem tvrzenou škodou a jednáním druhého vedlejšího účastníka, které mělo spočívat v tom, že nepodal návrh na výmaz obchodní společnosti X, z obchodního rejstříku.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud současně poukázal na to, že dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku městského soudu o nepřipuštění změny žaloby (§ 95 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 211 o. s. ř.), neboť v tomto rozsahu nejde o rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nepředložil žádný důkazní materiál pro své tvrzení o zpronevěře prvního vedlejšího účastníka. Tento důkaz stěžovatel nemohl předložit, a proto ho pouze označil, avšak obecné soudy svoji povinnost zabývat se (všemi) označenými důkazy, která pro soudy plyne z čl. 90 Ústavy, odmítly a porušily tak čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatel dále namítá, že podle judikatury Ústavního soudu jsou obecné soudy povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat se všemi provedenými důkazy i se všemi důkazními návrhy, které v řízení před nimi byly účastníky řízení vzneseny, neboť v opačném případě je rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností. Stěžovatel je přesvědčen, že těmto ústavním požadavkům obecné soudy ve svých rozhodnutích nedostály, nesprávně hodnotily provedené důkazy a na jejich základě pak nesprávně ve věci rozhodly. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními tak, že z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají a jsou proto rovněž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatel uvádí, že žaloba nesměřovala k potrestání vedlejších účastníků, jak vyplývá z argumentace soudu, podle které "nalézací soud není soudem trestním", nýbrž při naplnění všech podmínek vzniku občanskoprávní odpovědnosti měla pouze za cíl přiznání uplatňované náhrady škody na základě důkazů v řízení označených. Řízení tak bylo zatíženo vadami skutkových zjištění, přičemž pro dovození občanskoprávní odpovědnosti obou vedlejších účastníků stěžovatel předložil a označil dostatek konkrétních důkazů, se kterými se soud s odkazem na to, že je mu předkládána věc trestní, nevypořádal. Na základě vadných skutkových zjištění městský soud neshledal ani příčinnou souvislost uplatňované škody či protiprávnost jednání obou vedlejších účastníků a vyloučil tudíž i oprávněnost uplatňované nemajetkové újmy. Protože řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 a) o. s. ř.], podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl pro "zjevnost" jeho nepřípustnosti, a tedy namítanými dovolacími důvody se odmítl zabývat, z čehož stěžovatel rovněž dovozuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
9. Stěžovatel dále namítá, že jím provedené navýšení hodnoty utrpěné nemajetkové újmy v důsledku navýšení odporu vedlejších účastníků není nárok "nový" podle § 216 odst. 2 o. s. ř., nýbrž nárok druhově stále tentýž, neboť podle § 95 odst. 2 o. s. ř. výsledky dosavadního řízení podkladem pro tuto změnu hodnoty být mohly. Nárok na odškodnění za újmu majetkovou mu vznikl následkem porušení povinností prvního vedlejšího účastníka při výkonu jeho funkce konkursního správce tím, že první vedlejší účastník nevytvořil rezervu na řádně přihlášenou a podmíněnou pohledávku, a to v daném případě ve spoluodpovědnosti druhého vedlejšího účastníka. Byla tak naplněna podmínka podle § 2956 občanského zákoníku a stěžovateli vznikl rovněž nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu. Počátek běhu promlčecí doby nároku z titulu porušení zákonných povinností konkursního správce v případě nevytvoření rezervy na podmíněnou pohledávku je dán okamžikem, kdy se o této skutečnosti oprávněný nezpochybnitelně dozví, nikoli však tím, že se to může dozvědět z rozvrhového usnesení v případě, že konkursní soud má oprávněně za to, že věřitel byl již zapodstatově uspokojen.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti skutkovému stavu, jak byl zjištěn obecnými soudy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 ). V posuzované věci Ústavní soud takové nedostatky v procesu dokazování, které mají za následek porušení práva na soudní ochranu, nezjistil.
14. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, mělo-li by napadené rozhodnutí charakter extrémního vybočení s dopadem do sféry základních práv stěžovatele, případně byly-li by právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, nebo jestliže by šlo o rozhodnutí mající povahu svévole. Ani tato situace však v nyní posuzované věci nenastala.
15. V předmětné věci vyšly obecné soudy ze skutkových zjištění, že stěžovatel dne 8. 10. 2002 přihlásil do konkursního řízení obchodní společnosti X, mzdovou pohledávku ve výši 20 000 Kč [pracovní nárok podle § 31 odst. 3 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb.] s tím, že tato pohledávka je předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 99/2002. Uvedená pohledávka nebyla zjištěna (nebyla uznána prvním vedlejším účastníkem jako správcem konkursní podstaty obchodní společnosti X) a zůstala sporná (§ 23 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb.).
16. Za výše uvedené situace obvodní soud stěžovateli přiléhavě vytkl, že stěžovatel měl podat proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi (konkursnímu správci) incidenční žalobu (podle § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.), což neučinil, a nepodal ani opravné prostředky, ani proti usnesení o schválení konečné zprávy a ani proti rozvrhovému usnesení. Stěžovatel dále ani přes výzvu soudu nedoplnil skutková tvrzení a neoznačil důkazy k tvrzené zpronevěře, jíž se měl dopustit první vedlejší účastník. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že stěžovatel měl v případě popření své přihlášené pohledávky v konkursním řízení na majetek svého věřitele postupovat podle § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., a vést proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi incidenční spor, jehož kladný výsledek by mu zajistil podíl na rozvrhu majetku z konkursní podstaty.
Stěžovatel však takto nepostupoval, nevznesl námitky proti konečné zprávě ani proti rozhodnutí o rozvrhu nepodal odvolání, a nevyužil tedy všechny prostředky k ochraně svých práv v konkursním řízení. Po pravomocném skončení konkursního řízení rozhodnutím o zrušení konkursu ze dne 3. 7. 2018 tak stěžovatel nemůže žádné nároky vycházející z možného porušení povinností správce v tomto řízení (například tvrzené nedoručení vyrozumění o popření pohledávky) vznášet.
17. Městský soud rovněž přiléhavě poukázal na to, že konstrukce stěžovatele, že mu správce konkursní podstaty měl způsobit škodu "zpronevěrou" částky odpovídající jeho mzdové pohledávce, kterou orgány činné v trestním řízení nezjistily, nemůže sama o sobě občanskoprávní nárok na náhradu škody vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi založit, již jen proto, že podle § 135 odst. 1 o. s. ř., soudu v občanskoprávním řízení posuzování otázky spáchání trestného činu ani jako otázky předběžné nepřísluší. Městský soud ve vztahu v předmětné věci konstatoval, že stěžovatel v tomto svém tvrzení vychází ze své spekulace a městskému soudu proto nepřísluší v tomto občanskoprávním řízení posuzovat otázku, zda první vedlejší účastník spáchal trestný čin [tj. rozhodovat o tom, zda (stěžovatelem tvrzené) jednání prvního vedlejšího účastníka je trestným činem, jakož i o vině a trestu za trestný čin (viz čl.
90 Ústavy a čl. 39 a čl. 40 Listiny)]. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se tvrzeními stěžovatele o skutkových okolnostech, ze kterých stěžovatel dovozoval protiprávní jednání prvního vedlejšího účastníka, podrobně zabýval a dostatečně přesvědčivě a řádně odůvodnil své skutkové i právní závěry o tom, že první vedlejší účastník neporušil povinnosti při výkonu funkce správce konkursní podstaty obchodní společnosti X. Ve vztahu ke stěžovatelem navržené změně žaloby městský soud vysvětlil, že šlo o nepřípustně (v odvolacím řízení) uplatněný nový nárok (§ 95 odst. 2 o.
s. ř.).
18. Ústavní soud konstatuje, že městský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyložil, že na základě žalobních tvrzení stěžovatele nelze postavit najisto žádné konkrétní protiprávní jednání prvního vedlejšího účastníka, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody stěžovatele ve výši jeho aktuálně nevymahatelné mzdové pohledávky. Na jejich základě nelze dovodit ani jednání prvního vedlejšího účastníka, které by mohlo představovat zásah do osobnosti stěžovatele ve smyslu § 82 odst. 1 občanského zákoníku, z něhož by mu mohla vzniknout nemajetková újma odčinitelná podle § 2956 občanského zákoníku. Městský soud vyhodnotil jako správný i závěr obvodního soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi stěžovatelem tvrzenou škodou a jednáním druhého vedlejšího účastníka, které mělo spočívat v tom, že nepodal návrh na výmaz obchodní společnosti X, z obchodního rejstříku. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně nedůvodnosti žaloby stěžovatele na zaplacení žalovaných částek vedlejšími účastníky. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu a obvodního soudu.
20. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí i námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, proč dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které obecné soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu