Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PERVAK UNIVERSAL s.r.o., se sídlem Bubenské nábřeží 1594/6, 170 00 Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem Dušní 11, 110 00 Praha, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 12. 2014 č. j. 8 C 440/2008-506, za účasti Okresního soudu Praha - východ jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Jak stěžovatelka uvádí, okresní soud své rozhodnutí zdůvodnil pouze tak, že změnu návrhu, respektive petitu nepřipouští vzhledem k tomu, že na základě dosavadních výsledků řízení nelze o změněném návrhu rozhodnout. Takové odůvodnění však stěžovatelka považuje za nedostatečné a domnívá se, že soud jí odepřel změnu žalobního návrhu, aniž by k tomu měl zákonný důvod.
Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat. V návaznosti na princip subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.
V projednávané věci nutno poukázat na fakt, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, v níž nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti usnesení soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení v dané věci končí.
Jak uvedl Ústavní soud při posuzování podobné otázky již například ve svém usnesení ze dne 14. 7. 1999
sp. zn. III. ÚS 92/99
, "řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu."
Ústavní soud je nucen konstatovat, že napadené usnesení se týká pouze parciální části řízení, kterou lze přezkoumat v rámci přezkoumávání konečného pravomocného rozhodnutí o právech a povinnostech navrhovatelky. Jestliže tedy navrhovatelka napadá takovéto rozhodnutí, je zřejmé, že ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dosud nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (obdobně viz též usnesení
sp. zn. III. ÚS 1976/11
,
,
II. ÚS 1991/11
,
I. ÚS 1092/12
a
II. ÚS 3217/12
, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2015
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D. v. r.
soudce zpravodaj