Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, sídlem Koliště 1912/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2024 č. j. 25 Co 8/2024-1126 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. prosince 2023 č. j. 5 C 198/2016-1114, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Antonie Jeřábkové, Miroslavy Kolebabové a Jitky Wesströmové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že jím byla porušena i zásada rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v řízení o stěžovatelově žalobě o zaplacení částky 4 150 000 Kč s příslušenstvím okresní soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že stěžovatel byl dne 24. 11. 2023 vyzván k předložení písemností dokládajících jeho osobní, finanční a majetkové poměry, konkrétně k předložení kopie svých účtů u peněžních ústavů za poslední tři měsíce a doklad prokazující výši veškerých pobíraných sociálních dávek, a také aby doložil své tvrzení o pravidelné měsíční půjčce ve výši 8 000 Kč. Dále okresní soud uvedl, že stěžovatel podáním ze dne 5. 12. 2023 sdělil, že bankovní účet vlastní, výpisy z účtu však nepředložil; současně informoval soud, že sociální dávky nepobírá a že zmíněná půjčka je od syna, nicméně její existenci rovněž nedoložil. Okresní soud pak uzavřel, že stěžovatel svou žádost nedoplnil, takže neměl dostatek podkladů k přezkoumání jeho poměrů z hlediska předpokladů pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a proto mu nezbylo, než žádost zamítnout. Vzhledem k tomu nemohl vyhovět ani jeho žádosti o ustanovení zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu jako správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Shledal totiž, že stěžovatel nedostál své povinnosti hodnověrně doložit své poměry, když přesvědčivě neobjasnil a neprokázal, z jakých prostředků fakticky žije a jaké jsou jeho případné úspory. Protože tak neučinil ani v řízení o odvolání, nebylo možné posoudit, zda jsou skutečně splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
4. Stěžovatel poukazuje na konkrétní rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo vyhověno nebo částečně vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, a na to, že takové žádosti bylo částečně vyhověno i v daném soudním řízení, nikoliv však v dovolacím řízení, ačkoliv se jeho majetková situace nezměnila, a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je rozdílná rozhodovací praxe soudů v totožných (obdobných) věcech nežádoucí, resp. v rozporu s principem rovnosti, a podle které musí soud reagovat na argument účastníka řízení, který na předchozí rozhodnutí poukazuje. V této souvislosti upozorňuje, že v odvolání namítl rozpor mezi usnesením okresního soudu a rozhodovací praxí, avšak krajský soud se s touto námitkou nevypořádal.
5. Pokud obecné soudy vystavěly svá rozhodnutí na nesplnění výzvy k doplnění písemností dokládajících jeho osobní, finanční a majetkovou situaci, z jejího obsahu není podle stěžovatele zřejmé, jaké písemnosti požadoval okresní soud předložit, a není ani jasné, kdo je měl předložit, neboť výkladem lze dospět k závěru, byť se může zdát absurdní, že to má být jeho tehdejší právní zástupce, kdo má předložit písemnosti týkající se jeho majetkových poměrů. Okresní soud tedy měl vyzvat přímo jeho (stěžovatele), nikoliv právního zástupce.
6. Současně stěžovatel poukazuje na to, že vedlejší účastnice (jako žalované) byly osvobozeny nebo částečně osvobozeny od soudních poplatků, aniž by si soud vyžádal jakékoliv podklady, které by prokazovaly jejich tvrzení uvedená v žádosti, naopak u jeho osoby nestačilo sdělení výše českého a švédského důchodu, předložení daňového přiznání jeho manželky, jakož i seznamu jím vlastněných nemovitostí a smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Z toho stěžovatel vyvozuje porušení principu "rovnosti zbraní".
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Žádá-li účastník řízení o osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. (a ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř.), je jeho povinností uvést a prokázat skutečnosti, které jsou rozhodné pro posouzení, zda jeho poměry takové osvobození odůvodňují; pokud se tak nestane, soud danému návrhu nemůže vyhovět. V posuzované věci okresní soud shledal, že nemá k dispozici všechny údaje potřebné k posouzení stěžovatelovy finanční (majetkové) situace, a proto ho prostřednictvím právního zástupce vyzval, aby předložil konkrétní doklady a doložil tvrzení o existenci pravidelné měsíční půjčky, přičemž ho poučil, že pokud této výzvě nevyhoví, bude o jeho žádosti rozhodnuto negativně.
10. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, kdy stěžovatel tvrdí, že jeho výdaje přesahují příjmy a že rozdíl pokrývá půjčkou od svého syna, byl požadavek soudu na ověření daného tvrzení o pravidelném poskytování půjčky, resp. na ozřejmění skutečných majetkových poměrů stěžovatele mj. výpisy z jeho bankovních účtů zcela legitimní. Ústavní soud se nemůže ani ztotožnit s tvrzením, že výzva soudu byla nejasná, a to i s ohledem na reakci samotného stěžovatele obsaženou v dopise ze dne 5. 12. 2023. Jestliže pak stěžovatel povinnostem uloženým danou výzvou soudu nedostál, důvody, proč nemohlo být jeho žádosti vyhověno, spočívají výlučně na jeho straně, a tudíž k tvrzenému porušení jeho základního práva na soudní ochranu (či spravedlivý proces) postupem obecných soudů dojít nemohlo.
11. Poukazuje-li stěžovatel na jiná soudní rozhodnutí, jimiž byl (částečně) osvobozen od soudních poplatků, s tvrzením, že se jeho finanční situace nijak nezměnila, ani v tomto bodě Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal. Povinností soudu je v příslušném řízení zkoumat, zda s ohledem na aktuální poměry účastníka řízení jsou pro osvobození od soudních poplatků splněny zákonem stanovené podmínky. Protože v posuzované věci tak soud učinit nemohl, a to v důsledku postupu samotného stěžovatele, je argumentace předchozími rozhodnutími bezpředmětná. Relevantní nemůže být ani námitka, že vedlejším účastnicím neměl být zástupce soudem ustanoven, neboť ústavnost napadených soudních rozhodnutí na této skutečnosti nezávisí.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu