Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., zastoupeného Mgr. Tomášem Landou, advokátem, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 11/2025-63 ze dne 20. února 2025, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a L. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud Praha-východ k návrhu stěžovatele rozsudkem č. j. 21 C 346/2024-41 ze dne 19. listopadu 2024 rozhodl, že vyživovací povinnost stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi stanovená naposledy usnesením okresního soudu č. j. 36 C 259/2022-40 ze dne 21. prosince 2022 se s účinností od 1. září 2024 zrušuje (výrok I) a uložil stěžovateli uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení 39 784,80 Kč (výrok II).
2. Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z § 143 občanského soudního řádu. Okresní soud přihlédl k tomu, že vyživovací povinnost rodičů k dětem zaniká ex lege, aniž by o tom rozhodl soud, a o tomto zániku nebylo mezi stranami sporu. Vedlejší účastník stěžovatele sám informoval o ukončení studia a po 31. srpnu 2024 po něm výživné nepožadoval. Stěžovatel před zahájením řízení u soudu vedlejšího účastníka nijak nekontaktoval s návrhem na mimosoudní vyřešení věci. Okresní soud dále doplnil, že k použití § 150 občanského soudního řádu neshledal důvod.
3. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze rozhodoval o odvolání stěžovatele proti nákladovému výroku II rozsudku obvodního soudu. Rozsudek okresního soudu byl v napadeném výroku II potvrzen (výrok I) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozhodnutí okresního soudu měl krajský soud za věcně správné. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil tak, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a náklady vedlejšího účastníka na právní zastoupení nebyly vynaloženy účelně.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že řízení před okresním soudem musel zahájit, neboť kdyby se vedlejší účastník domáhal výživného exekučně, nemohl by v exekučním řízení namítat, že vyživovací povinnost již zanikla, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1090/2022 ze dne 24. května 2022. Rozhodnutí, že má hradit náklady řízení vedlejšího účastníka, proto považuje za svévolné.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, je včasná a přípustná. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
6. V posuzované věci se stěžovatel cítí dotčen na svých právech konkrétně tím, že má vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení ve výši 39 784,80 Kč.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně [např. nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. dubna 2019 (N 65/93 SbNU 301), bod 19].
8. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou není způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může výjimečně nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z procesních pravidel [např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. října 2012 (N 173/67 SbNU 111)].
9. Dále dal Ústavní soud již ve své dřívější rozhodovací praxi najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž zákon nepřipouští dovolání, je už z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - důvodnost ústavní stížnosti vyloučena (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. srpna 2004). Z právě podaných východisek plyne, že pro zrušení rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši by musely hovořit vskutku mimořádné důvody.
10. Tento přístup Ústavní soud potvrdil v bodě 34 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025, v němž konstatoval, že
"ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
11. Ze stanoviska plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou typově - tj. obecně ve skutkově a právně obdobných případech jako je věc stěžovatele - zjevně neopodstatněné, a to nejsou-li patrny mimořádné okolnosti věci, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. Rovněž se ze stanoviska podává, že pro kasační zásah Ústavního soudu jsou vyžadovány další mimořádné okolnosti i tehdy, pokud Ústavní soud v minulosti v obdobné věci již kasačně zasáhl (nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. dubna 2025, bod 30).
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádnou argumentaci, v čem spočívá kvalitativní přesah, který by v jeho věci převážil nad shora shrnutou zásadou, že ústavní stížnosti, týkající se nákladů řízení v bagatelní výši, jsou zjevně neopodstatněné. Ústavní soud rovněž neshledal, že by se napadené rozhodnutí svou intenzitou a účinky dotýkalo samotné podstaty a smyslu některého z ústavně zaručených základních práv.
13. Navíc stěžovatel zcela přehlíží důvody, pro které mu okresní soud uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, ač ten ve věci neměl úspěch (a žalobě stěžovatele tak vyhověl). Totiž: stěžovatel podal žalobu z hypotetického důvodu, aby se vedlejší účastník po stěžovateli exekučně nedomáhal plnění výživného pouze s odkazem na nezrušený exekuční titul, ač stěžovateli vyživovací povinnost zanikla ze zákona (ex lege). Taková situace však nenastala a ani reálně nehrozila. Sám vedlejší účastník stěžovatele informoval o ukončení studia a po 31. srpnu 2024 po stěžovateli výživné nepožadoval. Dovodil-li tak okresní soud, a krajský soud to aproboval, že jde o situaci, kdy žalovaný vedlejší účastník nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení a proto má vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, nelze takové úvaze nic vytknout, natož v ústavněprávní rovině.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 21. května 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu