Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. O., zastoupené JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Holšická 1458, Praha 21 - Újezd nad Lesy, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2025 č. j. 15 Co 221/2024-208 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. září 2024 č. j. 21 Nc 26043/2023-150, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a A. G. a nezletilého A. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") výrokem I. v záhlaví specifikovaného rozsudku svěřil nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do péče prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec"). Dále bylo stanoveno, že stěžovatelka (dále též "matka") je oprávněna stýkat se nezletilým každý sudý kalendářní týden od pátku 16:00 hodin do neděle 16:00 hodin a každý lichý kalendářní týden ve středu od 15:00 hodin do 18:00 hodin (výrok III.). Výroky II. a IV. byla upravena výše výživného a náhrada nákladů řízení.
3. Okresní soud rozhodl o svěření nezletilého do výlučné péče otce a současně nevyhověl návrhu matky na střídavou péči mezi rodiči s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Za hlavní důvody tohoto rozhodnutí považoval mimo jiné nízký věk dítěte a stabilitu a předvídatelnost prostředí, ve kterém vyrůstá. Zdůraznil, že dítě v tak nízkém věku potřebuje soustavnou péči jedné osoby či jednoho prostředí, aby se mohlo cítit bezpečně a vytvářet si pevné vazby. Akcentoval rovněž velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů, která by vedla k častému cestování nezletilého, což by pro něj bylo náročné z hlediska fyzického i psychického. Dále konstatoval, že komunikace mezi rodiči je nefunkční a problematická a že vztahy mezi nimi jsou natolik narušené, že realizace střídavé péče by vedla jen k dalším konfliktům a mohla by poškodit zájmy nezletilého. Poukázal na to, že matka se rozhodla dobrovolně opustit společnou domácnost a dítě ponechala u otce. Otec, který má stálé zaměstnání, se o dítě stará, poskytuje mu stabilní a bezpečné zázemí a plní své rodičovské povinnosti bez problémů, naproti tomu matka často měnila místo svého bydliště a také od počátku nedostatečně spolupracovala s orgánem sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), což podle soudu signalizuje, že není plně připravena efektivně se podílet na řešení situace týkající se nezletilého.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilým každý sudý kalendářní týden od středy 15:00 hodin do neděle 17:00 hodin. Současně byl upraven styk v období prázdnin (výrok II.). Ohledně výroků týkajících se výživného a nákladů řízení krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok III.).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu a namítá, že zamítnutí střídavé péče u nezletilého je v rozporu s jeho zájmem, aby byl v péči obou rodičů. Rozhodující soudy podle jejího mínění vycházely z jednostranných tvrzení otce. Uvádí, že po odstěhování od otce nezletilého v listopadu 2023 bydlela se svým synem A. u svého partnera v B., poté se přestěhovala poblíž svých rodičů (v jejich rodinném domě na adrese P. má společně se synem A. trvalý pobyt) a následně si pronajala byt ve V. Opatrovník město H. si nijak neověřil, že nezletilý má u ní vhodné zázemí, neboť komunikuje pouze s otcem nezletilého. Tvrdí, že komunikaci mezi ní a otcem vyhrocuje otec, který vůči ní podává stále nové návrhy k soudu. Z napadených rozsudků podle ní nevyplývá nic, co by svědčilo o tom, že by nebyla výchovně kompetentní a že by v její péči o nezletilého byly jakékoli problémy. Naopak jako matka plní své rodičovské povinnosti bez problémů a poskytuje nezletilému vše potřebné pro jeho zdravý fyzický a psychický vývoj. Přesto krajský soud tvrdí, že podmínky na její straně jsou významně limitovány její nedostatečnou spoluprací s OSPOD a nedostatkem stálého zázemí, což však nebylo podle ní v řízení nijak prokázáno. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé péče. Zdůrazňuje, že o nezletilého od jeho narození téměř výhradně pečovala sama, má s ním silnou citovou vazbu, udržuje s ním pravidelný kontakt, a jen proto, že se rozpadl její vztah s otcem nezletilého, musela opustit společnou domácnost, přičemž otec jí nyní znemožňuje péči o nezletilého. Je přesvědčena, že neexistují žádné důvody pro nesvěření nezletilého do střídavé péče. Napadená rozhodnutí považuje za nepochopitelná, nepřezkoumatelná a nemající oporu v provedeném dokazování.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku okresního soudu v částech, které byly změněny či zrušeny shora označeným rozsudkem krajského soudu (tj. výroky II., III. a IV. rozsudku okresního soudu). Z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené (změněné) rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. V nyní posuzované věci je předmětem řízení úprava rodičovské odpovědnosti k nezletilému po rozpadu partnerského vztahu jeho rodičů. V tomto směru nejsou sporné skutkové okolnosti, že rodiče ukončili společnou domácnost v listopadu 2023, kdy se matka spolu s nezletilým A. (polorodým bratrem nezletilého) odstěhovala od otce z K. do B. ke svému partnerovi, následně se odstěhovala poblíž domu svých rodičů a nakonec si pronajala byt ve V. Od ukončení společné domácnosti a odstěhování matky je nezletilý v kontinuální péči otce.
Matka prokazatelně od počátku řízení řádně nespolupracovala se zástupcem OSPOD. Ze zprávy OSPOD ze dne 8. 1. 2025 vyplynulo, že v mezidobí po rozhodnutí okresního soudu OSPOD prošetřil podmínky péče u otce, přičemž bylo zjištěno, že domácnost i péče otce je v pořádku. OSPOD se snažil též zjistit situaci na straně matky, opakovaně se pokusil ji kontaktovat, avšak kontakt se nepodařilo navázat. Matka OSPOD nekontaktovala ani do dne vydání zprávy. U jednání krajského soudu matka uvedla, že již nežije u rodičů, ale zajistila si nájemní bydlení ve V., že není v současné době nikde zaměstnána, nepobírá rodičovský příspěvek a žije z úspor.
Na výživu nezletilého otci ničím nepřispěla. Jako důvod, proč nekontaktovala OSPOD, uvedla, že k němu ztratila důvěru.
10. Ústavní soud ve své judikatuře stanovil ústavněprávní kritéria svěření dítěte do péče, která jsou zapotřebí v každém individuálním případě zkoumat. Kromě subjektivního kritéria (upřímný a skutečný zájem rodičů, aby dítě bylo svěřeno do jejich péče), jde o čtyři objektivní kritéria, která musí být zkoumána, aby rozhodnutí bylo vedeno nejlepším zájmem dítěte. Jsou jimi (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče, (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, a (4) přání dítěte. Splňují-li tato kritéria oba rodiče stejnou měrou, vychází se z předpokladu, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) či nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629); dále viz i nálezy ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22 nebo ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9)]. To však neznamená, že při splnění těchto kritérií oběma rodiči musí být nezletilé dítě automaticky svěřeno do střídavé péče [srov. nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477]. Každý případ je individuální a obecné soudy jsou při hledání nejlepšího zájmu dítěte povinny přihlédnout ke všem okolnostem každého případu, takže přirozeně mohou v některých případech dospět k závěru, že svěření dítěte do střídavé péče se nebude jevit nejvhodnějším řešením. Může jít např. o zdravotní či psychický stav dítěte, vzdálenost bydlišť obou rodičů, což by do jisté míry mohlo narušit školní docházku či mimoškolní aktivity, nebo též absence odpovídající komunikace mezi rodiči. Tyto případy blíže vymezuje judikatura Ústavního soudu [srov. např. již shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 , nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 7. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 1448/22 aj.]. Přitom je třeba zdůraznit, že rozhodování ve věcech péče o nezletilé není rozhodnutím neměnným, zaručujícím soudem nastolený "režim" natrvalo. Účastníci těchto vztahů se mohou, změní-li se poměry rodičů, či nezletilého, domáhat změny posledního rozhodnutí.
11. V intencích shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy odpovídajícím způsobem zohlednily shora uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry o svěření nezletilého do péče otce za současného vymezení poměrně rozsáhlejšího styku matky s nezletilým s přihlédnutím k shora uvedeným konkrétním okolnostem v této věci jsou jasné, logické, spravedlivé a jsou odrazem posouzení nejlepšího zájmu dítěte, jakož i práva rodičů o dítě pečovat a podílet se na jeho další výchově a všestranném rozvoji.
12. Pro Ústavní soud je podstatné, že okresní soud i krajský soud dostatečně rozvedly úvahy, na základě kterých dospěly v posuzované věci k závěru o vhodnosti svěření nezletilého do péče otce za současného vymezení poměrně rozsáhlejšího styku matky s nezletilým. Rozhodující soudy i při zohlednění judikatury Ústavního soudu, podle které absence či horší komunikace (srov. nález ze dne 21. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1349/22 ), velká vzdálenost bydliště rodičů [srov. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20 (N 62/99 SbNU 204)] nebo nízký věk dítěte (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9)] samy o sobě nejsou důvodem pro odmítnutí střídavé péče, shledaly, že na straně matky jsou dány deficity, které za současného stavu věci rozhodnutí o střídavé péči neumožňují. Přitom poukázaly na to, že mezi základní potřeby nezletilého patří stabilní zázemí ve stálém prostředí, kde bude mít domov. Na základě učiněných zjištění shledaly, že otec tuto podmínku splňuje, avšak situaci matky ohledně bydlení nelze za posledních patnáct měsíců označit za stálou, neboť v této době kromě bydliště u otce třikrát změnila místo svého pobytu, proto u ní není jistota stabilního zázemí jako domova pro nezletilého. Navíc tvrdí-li matka, že si zajistila vlastní nájemní bydlení, neučinila nic proto, aby její nové bydliště prověřil OSPOD, se kterým v podstatě od počátku řízení nespolupracovala. Nelze přitom přehlížet, že spolupráce s OSPOD je obzvlášť důležitá při problémové komunikaci rodičů, jako je tomu v posuzovaném případě.
13. Ústavní soud konstatuje, že z rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu vyplývá, že oba uvedené soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu a respektovaly jeho závěry. Přihlédly k nejlepšímu zájmu nezletilého a své závěry pečlivě vysvětlily. Jejich rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladná. Je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje rodičům, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilého dítěte při současném respektování práv jejich rodičů.
14. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Obecně skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž ze shora popsaných důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1). Na základě výše uvedeného proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu