Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Kubínka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2024 č. j. 10 As 345/2022-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 10 A 102/2021-53, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 2. září 2021 č. j. MZE-42089/2021-11181, výroku II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. května 2021 sp. zn. 15ZK3583/2021-18134, č. j. MZE-32433/2021-18134 a návrhu na zrušení části § 29c odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
4. Rozhodnutí ministra napadl stěžovatel správní žalobou, jíž však Městský soud v Praze nevyhověl a přisvědčil správním orgánům, že stěžovatel provozování podnikatelské činnosti neprokázal. Za neprokázanou přitom považoval podmínku výkonu činnosti za účelem dosažení zisku. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl.
5. Stěžovatel vytkl jak správním orgánům, tak i obecným soudům, že jej nevyzvaly k doplnění důkazů stran výkonu své podnikatelské činnosti. K hodnocení jeho právního statusu tak přistoupily čistě formálně. Správní soudy zcela nepřípustně přenesly na stěžovatele důkazní břemeno ohledně naplnění materiálních podmínek podnikání ve smyslu § 420 o. z. Správní orgán měl správně stěžovatele poučit o tom, že nepovažuje za prokázané, že je podnikatelem. I v případě, že by stěžovatel nebyl považován za podnikatele, je samotná podmínka, podle níž náleží finanční příspěvek pouze podnikatelům, protiústavní.
Má tomu tak býti proto, že zákaz chovu zvířat dopadl na všechny chovatele, tedy nejen na podnikatele. Stěžovatel choval 141 lišek, přičemž chov musel provozovat za stejných podmínek jako podnikatelé. U stěžovatele došlo v souvislosti s ukončením chovu k vynaložení obdobných nákladů, jako u chovatelů podnikatelů. I pro stěžovatele znamenal zákaz činnosti zmaření investice a ztrátu příjmu. Jediným rozdílem mezi stěžovatelem a chovatelem - podnikatelem bylo to, že stěžovatel nebyl formálně evidován jako zemědělský podnikatel.
Pokud měly správní orgány za to, že stěžovatel nesplňuje znaky podnikatele podle § 420 o. z., měly jej vyzvat k doplnění důkazů, což neučinily a k posouzení statusu stěžovatele přistoupily čistě formálně. Podnikatelem ve smyslu o. z. není osoba, která disponuje živnostenským oprávněním, ani osoba, která je formálně jako podnikatel označena, ale je to osoba, která splňuje podmínky § 420 o. z. Postup správních orgánů je podle stěžovatele v rozporu se zásadou vyšetřovací, oficiality a materiální pravdy.
Stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž podle něj vyplývá povinnost správních orgánů v jeho věci vyžádat si od něj podklady, na jejichž základě by bylo lze uzavřít, že je podnikatelem.
6. Stěžovatel považuje samotnou podmínku, podle níž finanční příspěvek náleží pouze chovatelům kožešinových zvířat, kteří chov provozovali v rámci podnikatelské činnosti, za protiústavní. Zákaz chovu zvířat dopadl na všechny chovatele stejně. Zákaz chovu kožešinových zvířat představuje zásadní obrat ve vůli zákonodárce. K radikální změně právní úpravy může podle stěžovatele dojít, ovšem nelze tak učinit bez dalšího. Zákonodárce při změně právní regulace musí zohledňovat dosavadní právní úpravu a změny musí provádět citlivě a jen v míře nezbytné pro dosažení cíle regulace.
Přechodné období bylo podle stěžovatele stanoveno jako velice krátké, což chovatelům sice umožnilo ukončit chov, nikoliv však již žádnou návratnost investic a přechod na jiné podnikání. V ostatních státech bylo přechodné období stanoveno benevolentněji, a to až např. na dvacet let, přičemž v České republice to bylo pouhých 16 měsíců. U stěžovatele mělo být dáno legitimní očekávání, že se mu dostane stejného zacházení, jako s ostatními chovateli. V důsledku protiústavně stanovené podmínky, podle níž nárok vzniká výhradně podnikatelům, mělo být zasaženo do práva stěžovatele vlastnit majetek.
Z toho důvodu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil část shora citovaného zákona.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že správní orgány a ani obecné soudy nepovažovaly stěžovatele za podnikatele, pročež mu nepřiznaly nárok na příspěvek za likvidaci chovu lišek chovaných za účelem získání jejich kožešin. V přiznání příspěvku pouze podnikatelům spatřuje stěžovatel nerovnost, dosahující ústavněprávní roviny.
9. Pokud stěžovatel vytýká obecným soudům, že řádně nezjistily skutkový stav věci, když nedospěly k závěru, že je podnikatelem, nutno uvést, že tyto se jeho statusem řádně zabývaly a vysvětlily, z jakého důvodu na něj nenahlížely jako na podnikatele. Za zjištění skutkového stavu věci je v souladu se zásadou materiální pravdy primárně odpovědný správní orgán. Pokud tento řádně odůvodnil, jaké skutkové okolnosti vzal v potaz při hodnocení skutkového stavu, nelze mít jeho závěry bez dalšího za vadné.
Jinými slovy řečeno, nesouhlas účastníka se zjištěným skutkovým stavem bez dalšího pochybení správních orgánů nezakládá. Podstatnou je vždy ta skutečnost, z jakých okolností správní či soudní orgány vyšly a jakým způsobem své rozhodnutí zargumentovaly. V souvislosti s uvedeným lze odkázat na odůvodnění Nejvyššího správního soudu (odst. 17). Z tohoto se podává, že stěžovatel přestal vykonávat podnikatelskou činnost v roce 2014, přičemž nepředložil žádný důkaz o tom, že by tuto podnikatelskou činnost v následujících letech obnovil.
Stěžovatel dovozuje svůj status podnikatele pouze z toho, že choval lišky a že byl tudíž rozhodnutím státu o zákazu chovu kožešinových zvířat dotčen ve svých právech. Bližší zdůvodnění toho, proč by na něj mělo být nahlíženo, jako na podnikatele stěžovatel neuvádí, např. že plnil daňovou povinnost, jako kdyby podnikatelem byl apod. Z toho důvodu je možno konstatování Nejvyššího správního soudu o účelovosti jednání stěžovatele mít za přiléhavé.
10. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom smyslu, že přijatá právní úprava zakládá nerovnost mezi chovateli lišek vykonávajícími činnost jako fyzické osoby nepodnikatelé a těmi chovateli, kteří ji mají naopak vymezenou jako předmět svého podnikání. Z hlediska možnosti dosáhnout na kompenzační příspěvek za zrušení chovu zvířat chovaných za účelem získání jejich kožešiny rozdělil zákonodárce chovatele do dvou skupin. Kompenzační příspěvek přitom umožnil čerpat pouze jedné z nich, a to podnikatelům. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, zda na zákonem založenou nerovnost lze nahlížet jako na odůvodněnou.
Podle náhledu Ústavního soudu je klíčem k posouzení vzniklé situace především intenzita zásahu do práv jednotlivých chovatelů. Není pochyb o tom, že pokud chovatel v určitém odvětví podniká, tj. pokud tímto způsobem získává finanční prostředky pro svoji obživu, představuje pro něj zásah státu omezující předmět jeho podnikatelské činnosti větší omezení, než je tomu u těch chovatelů, kteří peněžní prostředky pro svoji obživu čerpají z jiné činnosti, než je státem omezovaný chov zvířat. Za tohoto stavu věci není Ústavní soud toho názoru, že by vzniklá nerovnost byla výrazem svévole zákonodárce.
Naopak lze mít za to, že zákonodárce si byl vědom toho, že svým rozhodnutím zasáhne některým chovatelům do práva na svobodné podnikání a z toho důvodu jim přiznal určitý kompenzační příspěvek. V souvislosti s uvedeným lze vyzvednout, jak ostatně učinil již Nejvyšší správní soud, že se nejedná o náhradu škody, ale toliko o příspěvek.
11. Namítá-li stěžovatel, že přechodné období pro zrušení chovu bylo v České republice nastaveno ve srovnání s jinými státy příliš přísně, lze uvést, že délka přechodného období je v zásadě na úvaze zákonodárce. I v případě, že se délka přechodného období mezi jednotlivými evropskými státy liší, nelze uzavřít, že by toto samo o sobě vyvolávalo konflikt ústavněprávní povahy. Ve své podstatě záleží na tom, nakolik je dané téma ve společnosti reflektováno a na kolik její řešení považuje společnost za akutní. Jednotlivé státy se pak mohou v náhledu na předestřenou otázku lišit, což vychází z rozdílného morálního, etického a kulturního nastavení té které společnosti.
12. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení části § 29c odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb. sdílí jako návrh akcesorický právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu