Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARCHTEAM PROJEKTOVÁ KANCELÁŘ s.r.o., sídlem Dominikánská 342/19 Brno, zastoupené Mgr. Petrem Martinů, advokátem, sídlem Sadová 348/15, Ostopovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023 č. j. 23 Cdo 134/2023-159, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022 č. j. 28 Co 184/2022-143, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 8. 2022 č. j. 28 Co 184/2022-145, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České pošty, s.p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka následně podala v únoru 2018 žalobu k soudu, jíž bylo, po vyjasnění si otázky pravomoci, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 3. 2020 č. j. 13 C 40/2018-50 vyhověno. K odvolání vedlejšího účastníka řízení Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 12. 5. 2021 č. j. 28 Co 361/2020-95 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Následně byla ze strany vedlejšího účastníka podána žaloba pro zmatečnost, směřující proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, o níž bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2022 č. j. 13 C 40/2018-112 tak, že se zamítá. K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2022 č. j. 28 Co 184/2022-143 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 8. 2022 č. j. 28 Co 184/2022-145 tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5.
2021 č. j. 28 Co 361/2020-95 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 3. 2020 č. j. 13 C 40/2018-50 a řízení zastavil. Důvodem pak byla především ta skutečnost, že Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát") ve svém usnesení ze dne 8. 10. 2019 č. j. Konf. 14/2019-14 konstatoval, že příslušným k rozhodování o právech a povinnostech vyplývajících z poštovní smlouvy, mají-li souvislost s reklamovanou poštovní službou, je Český telekomunikační úřad, a to včetně návrhu na náhradu škody.
O stěžovatelkou podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že se odmítá. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaný podal žalobu pro zmatečnost proti rozsudkům, jimiž bylo rozhodováno o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka nepřevyšuje limit 50 000 Kč, který je stanoven jako zákonný limit pro přípustnost dovolání. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek objektivně přípustný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že nový závěr Městského soudu v Praze, prezentovaný v usnesení ze dne 21. 7. 2022 č. j. 28 Co 184/2022-143 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 8. 2022 č. j. 28 Co 184/2022-145, je zcela opačný, než právní názor všech předchozích soudů, které se pravomocí soudu zabývaly. Názor soudu se během 14 měsíců změnil o 180 stupňů, což zbavilo účastníky řízení právní jistoty. Stěžovatelka má za to, že městský soud své závěry řádně neodůvodnil a nereflektoval rozhodnutí soudů, které došly k závěru opačnému. Stěžovatelka byla od roku 2018 v různých fázích a stupních řízení ujišťována o svém právu a považuje za narušení právní jistoty, aby byl předchozí závěr soudu od základu změněn. Navíc byla stěžovatelce uložena povinnost k nákladům řízení protistrany, aniž by byl zohledněn nepřiměřeně tvrdý dopad v situaci, kdy se nabízela alespoň aplikace § 150 o. s. ř.
Dle náhledu Ústavního soudu je v projednávané věci rozhodné posouzení toho, kterému ze státních orgánů byla dána pravomoc k rozhodnutí předmětného sporu. Z předložené ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se jedná o otázku, která byla předmětem posuzování nejen správního orgánu, tedy Českého telekomunikačního úřadu, ale následně též Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Stěžovatelka přitom považuje za rozporný především postup Městského soudu v Praze, který svůj právní názor v otázce pravomoci změnil, a to v průběhu pouhých 14 měsíců. Zatímco v původním řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 361/2020, měl za to, že pravomoc k projednání sporu svědčí orgánům soudním, v následném zmatečnostním řízení uzavřel, že se jedná o otázku, o níž by měly rozhodovat orgány správní.
Na tomto místě nelze dle Ústavního soudu přehlížet, že změna právního názoru městského soudu nevycházela z jeho libovůle, ale z rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 8. 10. 2019 č. j. Konf. 14/2019-14, který dospěl k závěru, že příslušným k rozhodování o právech a povinnostech vyplývajících z poštovní smlouvy, mají-li souvislost s reklamovanou poštovní službou, je Český telekomunikační úřad, a to včetně návrhu na náhradu škody. Toto rozhodnutí zvláštního senátu bylo vydáno ještě předtím, než dne 9.
3. 2020 meritorně rozhodl ve věci Obvodní soud pro Prahu 1 a dne 12. 5. 2021 pak Městský soud v Praze. Již v době meritorního rozhodování obecných soudů tak bylo postaveno najisto, kterému ze státních orgánů náleží pravomoc k rozhodování tohoto typu sporů. Pravomoc soudu je jednou ze základních podmínek řízení a její nedostatek nelze zhojit. Je sice pravdou, že se obecné soudy svojí pravomocí k rozhodování ve věci zabývaly, nicméně se tak stalo na samém počátku řízení. Z logiky věci přitom plyne, že pravomoc musí být dána po celou dobu řízení.
Nikoliv tedy pouze v určité jeho fázi. V zásadě se tak nejedná o změnu judikatury, ale o pochybení Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Tyto soudy rozhodovaly ve věci, aniž by k tomu byly nadány odpovídající pravomocí. V následném zmatečnostním řízení bylo toto jejich pochybení toliko zhojeno.
Stran nákladů řízení uložených stěžovatelce Městským soudem v Praze je třeba uvést, že tento soud nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka se původně domáhala svého nároku u Českého telekomunikačního úřadu a že jím byla nesprávně (byť před rozhodnutím zvláštního senátu) odkázána na řízení před soudy. Za takového stavu věci považuje Ústavní soud odůvodnění uložení nákladů řízení tím, že to byla stěžovatelka, kdo zavinil podání žaloby u nepravomocného orgánu, nejen za nepřiléhavé, ale za vysloveně nesprávné.
S ohledem na výši povinnosti k náhradě nákladů řízení (11 200 Kč) však Ústavní soud uzavírá, že i přes shora uvedenou výhradu nelze v posuzované věci dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu