Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MARBES CONSULTING s. r. o., sídlem Brojova 2113/16, Plzeň, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem, sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2024 č. j. 2 To 17/2024-5161, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím došlo k porušení stěžovatelčiných ústavních práv vyplývajících z čl. čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.
4. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, pokud se jimi řízení nekončí.
5. Stěžovatelka fakticky brojí proti tomu, že se vrchní soud neztotožnil s jejím názorem o aplikaci principu ne bis in idem a rozhodl o pokračování trestního řízení. Ačkoliv stěžovatelka nemůže podat žádný opravný prostředek proti tomuto konkrétnímu rozhodnutí, je zřejmé, že trestní řízení doposud neskončilo a stěžovatelka v něm může nadále hájit svá práva. K tomu je třeba poznamenat, že ač jsou soudy nižších stupňů vázány závaznými názory vrchního soudu, nejsou jimi "svázány", mají-li splnit povinnost chránit základní práva a svobody podle čl. 4 Ústavy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16 ). To platí zvláště u námitek týkajících se porušení obecně závazných závěrů judikatury Ústavního soudu.
6. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj