Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky I. F. H., zastoupené JUDr. Martinou Ďurďovič, advokátkou, sídlem Horská 97, Trutnov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 11/2024-464 ze dne 22. února 2024 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 28 Nc 401/2021-407 ze dne 2. listopadu 2023, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a K. H. a H. H., T. D. a nezletilého T. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka (matka nezletilého vedlejšího účastníka) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") č. j. 28 Nc 401/2021-196 ze dne 18. 11. 2022 bylo vydáno předběžné opatření o prozatímním svěření nezletilého vedlejšího účastníka do střídavé péče stěžovatelky a vedlejšího účastníka T. D. (otce nezletilého) se střídáním po týdnu. Okresní soud tak vyhověl návrhu otce na úpravu poměrů do doby, než bude rozhodnuto ve věci samé. Dospěl k závěru, že stěžovatelka neumožňuje otci styk s nezletilým nad rámec předběžných opatření, komunikace s ní je obtížná a znalkyně připouští její manipulaci nezletilým proti otci. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") č. j. 21 Co 2/2023-230 ze dne 11. 1. 2023 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
3. Vedlejší účastníci K. a H. H., prarodiče ze strany stěžovatelky, podali dne 19. 1. 2023 návrh na úpravu styku s nezletilým (svým vnukem) tak, že se s ním chtějí stýkat každý lichý týden od středy 15.15 hodin do čtvrtka 8 hodin a každý pátý týden v roce od pátku 15.15 hodin do neděle 18 hodin. Uvedli, že stěžovatelka jim neumožňuje kontakt s nezletilým, a proto jsou nuceni žádat o úpravu styku stejně, jako tomu bylo u staršího vnuka (syna stěžovatelky a jejího bývalého manžela, tedy polorodého bratra nezletilého), u kterého již byl jejich styk s ním pravomocně upraven.
4. Rozsudkem okresního soudu č. j. 28 Nc 401/2021-291 ze dne 24. 2. 2023 byl nezletilý svěřen do péče otce a stěžovatelce byl stanoven běžný styk s nezletilým vždy od 12 hodin čtvrtka sudého kalendářního týdne do 8 hodin následujícího pondělí lichého kalendářního týdne a dále vždy v lichém kalendářním týdnu od čtvrtka 12 hodin do pátku 8 hodin. Rozsudkem krajského soudu č. j. 25 Co 129/2023-387 ze dne 29. 6. 2023 byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
5. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl upraven styk prarodičů s nezletilým tak, že jsou oprávněni se s ním stýkat v 10., 20., 30., 40. a 50. kalendářním týdnu v roce, vždy od pátku 15 hodin do neděle 18 hodin. Okresní soud konstatoval, že od prvního setkání prarodičů s nezletilým dne 3. 10. 2022 ve stěžovatelčině domácnosti se situace změnila v důsledku změny stěžovatelčina postoje, která styk s nezletilým začala umožňovat v době, kdy nezletilý pobýval v její domácnosti. Při úpravě četnosti styku vycházel okresní soud z nálezu sp. zn. I. ÚS 1081/20 ze dne 30. 8. 2021, který byl vydán ve věci úpravy styku prarodičů se starším vnukem.
6. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
7. Stěžovatelka trvá na tom, aby byl styk nezletilého s prarodiči upraven stejně jako jejich styk s jejím starším synem, tj. každý pátý týden v roce. Tvrdí, že styk stanovený obecnými soudy narušuje "sourozeneckou koalici" a povede k tomu, že starší syn bude nezletilým vnímán jako preferovaný vnuk. Obecné soudy podle ní nedostatečně zdůvodnily, proč neupravily styk nezletilého s prarodiči ve stejném rozsahu, v jakém jej má stanoven starší syn. Rozhodnutími obecných soudů tak dojde k omezení jejich vzájemného kontaktu, který už je redukován tím, že každý z nich má rozdílné otce, a dále tím, že starší syn je svěřen do její péče a nezletilý do péče otce.
8. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, aby byl styk nezletilého s prarodiči upraven pouze v rámci doby, kdy je oprávněna se s ním stýkat ona. Namítá, že nebude moci realizovat každý pátý styk, neboť nezletilý bude u prarodičů. Je toho názoru, že i otec by měl přispět k budování kontaktu nezletilého s jejími rodiči a že nezletilý by měl mít možnost se s prarodiči stýkat i v době, kde je v domácnosti otce. S rodiči otce se nezletilý vidí denně, jelikož bydlí ve stejném domě.
9. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nezabývaly veškerými důkazy a při jejich hodnocení postupovaly svévolně. Především poukazuje na skutečnost, že nezohlednily znalecký posudek, podle něhož znalec doporučil stejný rozsah styku nezletilého s prarodiči, jako je stanoven u jeho staršího bratra.
10. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že v řízení nebyl zjišťován názor nezletilého a napadená rozhodnutí nejsou v jeho nejlepším zájmu.
11. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy rozhodly v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 1081/20 vydaným ve věci styku prarodičů a jejího staršího syna.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Rozhodování ve věcech péče o nezletilé je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)]. Při rozhodování ve věcech péče o nezletilé je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakémkoliv rozhodování týkajícího se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte.
15. Úkolem obecných soudů je snaha nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou obecné soudy proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení.
Pokud učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy a suplovat roli další přezkumné instance. To platí zvláště právě ve věcech rodinně právních, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných a výchovných vztahů.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nezohlednily potřebu kontaktu nezletilého se svým starším polorodým bratrem tím, že prarodičům upravily styk s nezletilým v delších časových intervalech, než je tomu u jeho staršího bratra. Ze stěžovatelčiných tvrzení vyplývá, že za plnohodnotný kontakt bratrů považuje zejména dobu, kdy by byli oba společně se svými prarodiči. Jak však správně poznamenal krajský soud v bodě 22 napadeného rozsudku, oba bratři se stýkat mohou, neboť starší z nich byl svěřen do péče stěžovatelky a s nezletilým T.
má stěžovatelka upraven široký styk. Krajský soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že plnohodnotný kontakt mezi bratry se může uskutečňovat pouze za přítomnosti prarodičů, a tomuto závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Pokud si stěžovatelka přeje umožnit oběma bratrům společný kontakt s prarodiči nad rámec četnosti stanovené napadenými rozhodnutími, nic jí tomu nebrání. Jak ostatně vyplývá ze soudního spisu (č. l. 301, 319), její bývalý manžel potvrdil, že je schopna se na styku mezi ním a starším synem dohodnout i mimo dobu stanovenou soudním rozhodnutím.
17. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zohlednily nejen skutečnost, že každý z rodičů má další dítě se svým předchozím partnerem a je v zájmu nezletilého být v kontaktu se svými staršími polorodými sourozenci, ale i fakt, že nezletilý byl svěřen do péče otce. Vycházely také z nálezu sp. zn. I. ÚS 1081/20 , podle něhož nemůže být rozsah styku prarodičů rozsáhlejší nebo postaven na roveň styku rodičů s dítětem, a to zejména pokud si to rodiče nepřejí. Obecné soudy přihlédly ke skutečnosti, že v případě úpravy styku navrhovaného prarodiči by se otci významně snížil počet víkendů, které by mohl trávit s nezletilým, s čímž otec nesouhlasil.
Nelze tak souhlasit se stěžovatelkou, že by obecné soudy nerespektovaly názor znalce na prospěšnost častého kontaktu nezletilého s prarodiči. Musely však zohlednit celkový kontext rodinných vztahů, ve kterých se jednotliví účastníci řízení nacházejí, zejména skutečnost, že u každého z bratrů byla péče o ně upravena rozdílně. Ústavní soud nemá důvod takové závěry jakkoliv přehodnocovat.
18. Co se týče obecné stěžovatelčiny námitky, že nebyl zjišťován názor nezletilého, je třeba podotknout, že nezletilý dosáhl v době rozhodování okresního soudu věku 4 let a 3 měsíců, v době rozhodování krajského soudu pak věku 4 let a 7 měsíců. Nelze tedy obecným soudům vytýkat, že při svém rozhodování vycházely z vyjádření opatrovníka. Ze soudního spisu ostatně vyplývá, že opatrovník v posuzovaném řízení i v řízení o péči vystupoval aktivně a řádně zjišťoval poměry na straně rodičů i na straně nezletilého. Ze zprávy opatrovníka ze dne 19. 2. 2024 pro řízení před krajským soudem i ze zápisu o provedení pohovoru s nezletilým dne 4. 7. 2024 v rámci navazujícího nového řízení o návrhu stěžovatelky na změnu péče a úpravu styku, které je nyní u okresního soudu vedeno, ostatně vyplývá, že nezletilý se nechce k citlivým věcem týkajícím se péče o něj vyjadřovat a je pod velkým tlakem.
19. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obou soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a ústavně souladným způsobem své závěry ohledně úpravy styku nezletilého s prarodiči odůvodnily. Svá rozhodnutí postavily na komplexním zhodnocení zájmů nezletilého, odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logická a srozumitelná a jejich závěry nelze považovat za excesivní nebo rozporné s nejlepším zájmem nezletilého.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu