Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno – venkov, Brno, Příkop 6, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem Brno, Lidická 23b, směřující proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 3. 2009 č. j. 7 Nc 3080/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel jako soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 037 Ex 902/08-111, kterým vyčíslil náklady exekuce. Příkaz je odůvodněn tak, že soudní exekutor vymohl část pohledávky, a proto mu náleží odměna dle § 11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., tj. dle § 6 této vyhlášky (a v souladu s § 27 této vyhlášky) 15% z exekutorem vymoženého plnění. Okresní soud v Benešově napadeným usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil, a to s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1038/08
. Soudy mají zohledňovat stupeň dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti, a to kdykoliv před faktickým provedením exekuce a nikoli pouze v případech dobrovolného plnění ze strany povinného, kdy k dobrovolnému plnění nebyla exekutorem stanovena lhůta. Opačný výklad by totiž ad absurdum zajišťoval plnou odměnu soudního exekutora vždy. Mimo to podle § 46 exekučního řádu soudní exekutor nemůže, resp. nemusí od exekuce upustit, není - li uhrazena odměna a do doby vyúčtování odměny nelze odměnu uhradit dobrovolně.
Povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora oprávněnému uhradil. Soudní exekutor sice vydal listiny směřující k vymožení pohledávky, avšak sám fakticky exekuci žádným způsobem neprovedl. Odměna exekutora tedy nemůže být stanovena paušálně procentním podílem z jistiny. Kromě tohoto důvodu zrušil okresní soud exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce proto, že se jeví jako předčasný, neboť povinným byl podán návrh na zastavení exekuce, o němž není rozhodnuto.
Proti rozhodnutí okresního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž především polemizuje s aplikaci citovaného nálezu Ústavního soudu na danou věc. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy zásadně jevem výjimečným a je vázán na splnění výše naznačených podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ).
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, to by odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. V posuzované věci okresní soud vyšel z právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. II.
ÚS 1038/08 , že soudy mají zohledňovat stupeň dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti, a to kdykoliv před faktickým provedením exekuce. Tím rovněž okresní soud respektoval nosné důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 , a to ve smyslu požadavku reflexe skutečnosti, zda povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, jeho tradiční zdrženlivost v zásazích do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval.
Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci nemá.
Kromě toho, stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí, že okresní soud zrušil exekuční příkaz též z jiného důvodu, nezávislého na důvodu stěžovatelem rozporovaným. Tento druhý důvod kasace exekučního příkazu ani stěžovatel nerozporuje.
Ústavní soud konstatuje, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2009
Stanislav Balík předseda senátu