Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hvozdovského, zastoupeného JUDr. Ondřejem Štefánikem, Ph.D., advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1- Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 43/2021-127 ze dne 17. 3. 2021 a proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 22 C 68/2019-97 ze dne 14. 12. 2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Hodoníně se žalobou proti žalované společnosti UMMAGUMMA, spol. s r. o. (dále jen "žalovaná") na určení vlastnického práva k nemovitostem v katastrálním území a obci Ch., v nichž bydlí s manželkou a nezletilými vnučkami, které má jeho manželka svěřené do výlučné péče. Napadeným usnesením č. j. 22 C 68/2019-97 ze dne 14. 12. 2020 Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozhodl tak, že se vyslovuje neúčinnost doručení žaloby ze dne 12. 2. 2019 včetně výzvy k podání vyjádření k žalobě, předvolání k jednání na den 11.
6. 2019, předvolání k jednání na den 10. 10. 2019, protokolu z jednání ze dne 10. 10. 2019 s návrhem změny žaloby, s usnesením o změně žaloby ze dne 10. 10. 2019 a s předvoláním k jednání na den 7. 11. 2019, vyrozumění o odročení jednání na den 19. 12. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 12. 2019 č. j. 22 C 68/2019-55 do datové schránky žalované. Toto rozhodnutí založil na tom, že z předloženého výpisu z Obchodního rejstříku zjistil, že dne 15. 8. 2018 došlo u žalované k výmazu jednatelky Hany Francové a že jako další jednatel byla zapsána společnost M-art, a.
s. ke dni 1. 10. 2020. V mezidobí tedy byla žalovaná bez jednatele. Dále bylo zjištěno, že dne 1. 10. 2020 požádala žalovaná o vydání nových přístupových údajů do datové schránky nesoucí ID "XXX". Tato žádost byla nicméně vyhodnocena provozovatelem datových schránek jako bezpředmětná, neboť nebyla nalezena žádná oprávněná osoba, pověřená osoba nebo administrátor. K podání další žádosti o vydání nových přístupových údajů do datové schránky ID "YYY" žalovaná přistoupila dne 16. 10. 2020; tato nová žádost již byla úspěšná a žalovaná obdržela nové přístupové údaje pro přihlášení do své datové schránky, které provedla podle svého tvrzení dne 20.
10. 2020. Za situace, kdy žalovaná byla v mezidobí od 15. 8. 2018 do 1. 10. 2020 bez jednatele, respektive do 16. 10. 2020 bez validních přihlašovacích údajů do své datové schránky, dospěl soud k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky neúčinnosti doručení, neboť zástupce žalované se z omluvitelného důvodu nemohl s písemnostmi do této datové schránky zasílanými seznámit. Žalovaná tak učinila teprve po sdělení nových přihlašovacích údajů, a to dne 20. 10. 2020. Podala-li tedy žalovaná návrh na vyslovení neurčitosti doručení shora specifikovaných písemností dne 2.
11. 2020, učinila tak v rámci patnáctidenní lhůty stanovené v § 50d občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Prodleva mezi deaktivací původních přihlašovacích údajů a sdělením přihlašovacích údajů nových na straně jedné a samotným přihlášením se žalovanou do datové schránky na straně druhé se soudu jeví jako přiměřená. Krajský soud v Brně napadeným usnesením č. j. 38 Co 43/2021-127 ze dne 17. 3. 2021 odmítl stěžovatelovo odvolání, neboť usnesení soudu prvního stupně obsahovalo nesprávné poučení o tom, že proti němu lze podat odvolání.
Stěžovatel tak podal odvolání proti rozhodnutí, proti němuž, dle § 202 odst. 1 písm. j) o. s. ř není odvolání přípustné. Není rozhodné, že se řídil nesprávným poučením soudu o možnosti podat opravný prostředek, neboť toto takovou možnost nezakládá. Odvolací soud proto napadeným usnesením rozhodl tak, že odvolání žalobce dle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť toto směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí bylo Okresním soudem v Hodoníně vydáno bez toho, aby byl vyzván k vyjádření, a z toho dovozuje, že se okresní soud dopustil nepřípustné libovůle tím, že své rozhodnutí vydal, aniž by stěžovateli umožnil se vyjádřit. Stěžovatel je dále přesvědčen, že podal odvolání řádně a včas, přesto Krajský soud v Brně odvolání odmítl a vůbec se jím nezabýval. Pasivita společníka žalované, resp. jeho zástupce, by neměla jít k tíži stěžovatele, především pak tato pasivita nenaplňuje znaky omluvitelného důvodu ve smyslu ustanovení § 50d občanského soudního řádu.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tak její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
5. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV.
ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel v tomto případě napadá jen dílčí rozhodnutí ve věci, nikoli konečný výsledek sporu, v němž ostatně může ještě uspět.
6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy definitivně skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2021
Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka