Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. J. Č. a 2) P. J., obou zastoupených JUDr. Petrem Orctem, advokátem, se sídlem Jungmannova 24, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2007, sp. zn. 6 To 612/2006, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 31. května 2007 se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2007, sp. zn. 6 To 612/2006, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jejich stížnost proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 31. července 2006, č. j. 6 Nt 1201/2006-44, jímž byl zamítnut jejich návrh na povolení obnovení řízení. Tvrdí, že vydáním napadeného usnesení došlo k porušení čl. 36 odst. 1, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétně uvádějí, že byli odsouzeni pro trestný čin porušování průmyslových práv podle § 151 trestního zákona, kterého se měli dopustit jako jednatelé obchodní společnosti Vytápění Mariánské Lázně s. r. o., která vyráběla předizolované potrubní systémy, aniž by měli oprávnění k registrovanému užitnému vzoru. Uvedený užitný vzor byl po právní moci odsuzujícího rozsudku částečně vymazán z rejstříku užitných vzorů. Mají zato, že ustanovení § 151 trestního zákona obsahuje skutkovou podstatu s tzv. blanketní dispozicí, která odkazuje na zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 17 odst. 2 tohoto zákona má výmaz z rejstříku užitných vzorů účinky, jako by užitný vzor nebyl nikdy do rejstříku zapsán. Z toho stěžovatelé dovozují, že rozhodnutí o výmazu užitného vzoru má účinky ex tunc a způsobuje tedy právní neexistenci užitného vzoru v rozsahu původních nároků na ochranu, což se nutně musí projevit i v rovině trestněprávní. Napadenému usnesení tedy vytýkají, že aproboval právní stav, který de lege lata nikdy neexistoval, což považuje ve smyslu názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I.
ÚS 534/03
(in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
34. N. 126. str. 285) za extrémní interpretaci předpisů podústavního práva. S ohledem na časové hledisko se přitom jednalo o skutečnosti soudu dříve neznámé, které mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, jak předpokládá § 278 trestního řádu. Není přitom rozhodné, že navržené důkazy v době původního rozhodování neexistovaly. Za zcela nepřípadnou považují analogii s § 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Konečně zdůrazňují, že pokud by konečné meritorní rozhodnutí bylo vydáno o tři měsíce později, pak by muselo být přímo konfrontováno s rozhodnutím o výmazu z rejstříku užitných vzorů, a k tomu nedošlo jen pro průtahy v řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především polemizují s odůvodněním napadeného rozhodnutí, pokud jde o naplnění podmínek pro přijetí či nepřijetí peněžité záruky. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že odvolací soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti ( sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481; aj.).
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným soudům obecným. Nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani "nehodnotí" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy se jedná o tzv. opomenuté důkazy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně, a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. souhrnně sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv.
29. N. 10. str. 69). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení je zcela zřejmé, že se oba obecné soudy zabývaly argumentací stěžovatelů a důkazy, kterými svoji argumentaci podpořili, tj. znaleckým posudkem Ing. J. P., a rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 28. února 2006, a na základě provedeného řízení učinily závěry a rozhodly. Podstata těchto závěrů a rozhodnutí přitom spočívá v tom, že užitný vzor č. 10914 nebyl vymazán z rejstříku užitných vzorů jako celek, ale pouze v jedné části z celkem devíti nároků (str.
4 usnesení), a z toho důvodu nedošlo k výmazu užitného vzoru chráněného mimo jiné skutkovou podstatou trestného činu porušování průmyslových práv podle § 151 trestního zákona s účinky ex tunc. Tento závěr považuje Ústavní soud za logický a na to navazující závěr o absenci zákonných podmínek pro obnovu řízení lze tedy považovat za ústavně souladný. Dlužno dodat, že s takto podanou podstatou rozhodnutí obecných soudů stěžovatel vůbec nepolemizuje, a proto lze jeho námitky vůči dalším dílčím názorům a závěrům obecného soudu považovat za ústavněprávně irelevantní.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu