Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Sklenářem, advokátem, sídlem Malá stránka 318/1, Velké Meziříčí, proti vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 5 KZN 1006/2025-9 ze dne 6. března 2025, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě č. j. ZN 729/2024-28 ze dne 7.
ledna 2025 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality č. j. KRPJ-18046-55/TČ-2024-160771-JUZ ze dne 13. listopadu 2024, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě, Okresního státního zastupitelství v Jihlavě a Policie České republiky, Krajského ředitelství kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že 9. února 2024 byly na základě stěžovatelova oznámení zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel v souvislosti s úmrtím stěžovatelovy dcery M. J. Ta byla pacientkou Psychiatrické nemocnice Jihlava (psychiatrická nemocnice), kde upadla do bezvědomí, když se dusila spolknutým jídlem, přičemž po převozu do Nemocnice Jihlava zemřela.
3. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení uvedené věci, neboť policejní orgán dospěl k závěru, že nejde o podezření z trestného činu a nebylo namístě vyřídit věc jinak. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě zamítnuta jako nedůvodná.
4. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě byl stěžovatel informován, že jeho podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje obsah svého trestního oznámení, průběh trestního řízení a obsah napadených rozhodnutí a vysvětluje obecné principy a obsah práva na účinné vyšetřování. Rozebírá některé konkrétní provedené důkazy, z nichž dovozuje údajné nedostatky v provedeném prověřování. Domnívá se, že nemocniční personál zanedbal dohled kamerového systému a došlo k časové prodlevě s resuscitací jeho dcery. Namítá, že žádal konfrontaci svědků a rekonstrukci na místě činu, avšak nebylo mu vyhověno.
Má za to, že personál psychiatrické nemocnice měl dceru, jež měla jíst pouze kašovitou stravu, hlídat, aby nesnědla něco jiného. Tvrdí, že K. v kritické situaci, kdy se stěžovatelova dcera dusila, selhala, když neprovedla tracheotomii. Uvádí, že podle pitvy se jeho dcera neudusila rohlíkem, jak tvrdí personál psychiatrické nemocnice. Rozbor důkazů a okolností případu uzavírá s tím, že jeho dceři nebyla poskytnuta včasná a přiléhavá zdravotní péče a že se policejní orgán nevypořádal s jeho tvrzením, že personál psychiatrické nemocnice nepřijal patřičná opatření k tomu, aby se jeho dcera nedostala k tuhé stravě.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99
ze dne 8. dubna 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo sp. zn. II. ÚS 361/96
ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18
ze dne 3. září 2019 (N 153/96 SbNU 14) a judikaturu tam citovanou].
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud neidentifikoval žádné náznaky nasvědčující tomu, že by orgány činné v trestním řízení nerespektovaly stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení hodnotily provedené důkazy, resp. proti jejich stěžejnímu závěru, že při poskytování zdravotní péče stěžovatelově dceři nedošlo k pochybení, které by mohlo zakládat odpovědnost za trestný čin. Ústavní soud ovšem připomíná, že podstatou práva na účinné vyšetřování je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti, a jeho součástí naopak není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby.
9. Trestní oznámení podané stěžovatelem prověřovaly orgány činné v trestním řízení přibližně devět měsíců a v jeho průběhu opatřily řadu důkazů, když vyslechly několik osob, zajistily lékařské záznamy a nechaly vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Právě zejména z obsahu znaleckého posudku pak dovodily, že ze strany zdravotnického personálu nedošlo k žádnému trestněprávně relevantnímu pochybení. Ústavní soud v úvahách orgánů činných v trestním řízení nenalezl žádné logické vady či jiná pochybení, jež by ve svém důsledku bylo možno hodnotit jako neefektivní vyšetřování.
10. Z napadených rozhodnutí je dále zřejmé, že orgány činné v trestním řízení náležitě reagovaly na stěžovatelovy námitky. Z bodů 12 a 13 napadeného usnesení státního zástupce okresního státního zastupitelství vyplývá, že stěžovatelova dcera nebyla omezována v možnosti pohybu v prostorách psychiatrické nemocnice a jídlo si opatřila mimo prostory jídelny, bez vědomí zdravotnického personálu. Kamery jsou přitom umístěny pouze na rizikových pokojích. Ústavní soud dále odkazuje na napadené vyrozumění státní zástupkyně krajského státního zastupitelství, kde byly obsáhle citovány pasáže zmíněného znaleckého posudku.
Z něj vyplynulo, že příčinou smrti stěžovatelovy dcery bylo udušení jídlem a že zdravotnický personál, který se kritickou situaci snažil řešit, postupoval standardně. Intubační techniku, jejíž nevyužití stěžovatel vytýká K., znalci označili za postup, jehož použití není povinností a personál pro něj musí být vyškolen, protože má svá rizika a následky pro pacienta. Státní zástupkyně rovněž vysvětlila, že doplnění dokazování navrhované stěžovatelem by bylo s ohledem na obsah provedeného dokazování nadbytečné.
11. V posuzované věci Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly potřebné úsilí k objasnění případu, tedy že svým postupem nezasáhly do stěžovatelova práva na účinné vyšetřování.
12. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. května 2025
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu