Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ochranného Sdružení Malých Akcionářů ZPS v likvidaci, sídlem Viniční 3985/132, Brno, zastoupeného Mgr. Václavem Černým, advokátem, sídlem Jakubské náměstí 109/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 27 Cdo 2065/2023-53, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2023 č. j. 5 Cmo 85/2022-33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. 13 Cm 22/2022-22, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se podanou žalobou domáhal vůči vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 115 000 000 000 Kč z titulu náhrady škody. Nárok měl vzniknout třetím osobám a stěžovatel měl nabýt tento nárok postoupením.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 2. 3. 2022 č. j. 13 Cm 22/2022-17 vyzval stěžovatele k doplnění žaloby o údaje ve výzvě specifikované a poučil ho, že nebude-li podání přes výzvu soudu řádně opraveno a doplněno, v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat a soud návrh na zahájení řízení odmítne. Protože stěžovatel vytčené vady neodstranil, soud napadeným usnesením žalobu odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud poukázal na to, že základními předpoklady pro vznik práva na náhradu škody jsou vznik škody (jakožto zmenšení majetku poškozeného), porušení právní (zákonné či smluvní) povinnosti škůdcem a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. V žalobě, kterou je takový nárok uplatňován, pak žalobce musí vylíčit takové skutečnosti, ze kterých si lze učinit představu o tom, mohl-li takový nárok vzniknout či nikoli. Účelem dokazování je pak ověřování pravdivosti takových tvrzení či jejich vyvrácení. Z uvedeného vyplývá, že nedostatek tvrzení o skutečnostech zakládajících existenci podmínek pro vznik práva na náhradu škody, směřujících k identifikaci osoby poškozeného i škůdce a časového zasazení událostí, nemůže být nahrazován zjištěními učiněnými z provedených důkazů. Žalobce se povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nemůže zbavit návrhy na provedení důkazů, zde např. znaleckým posudkem k určení výše škody a její přesné příčiny či spisy rozhodčího soudu, resp. konkursního soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani po výzvě soudu podáním doručeným soudu dne 18. 3. 2022 svoji žalobu neopravil a nedoplnil tak, aby bylo zřejmé, z jakého důvodu požaduje zaplacení částky 115 000 000 000 Kč a zda je osobou oprávněnou tuto pohledávku vymáhat, soud v souladu s poučením obsaženým ve výzvě k odstranění vad žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
4. Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným usnesením uvedené usnesení městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud přisvědčil městskému soudu, že žaloba trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat a které stěžovatel ani přes výzvu soudu podle § 43 o. s. ř. neodstranil.
5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v žalobě není přes výzvu soudu a poučení o následcích jejího nesplnění vylíčen předmět řízení po skutkové stránce tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Závěr vrchního soudu, podle kterého nelze v řízení pro tuto vadu pokračovat, je v souladu s ustálenou judikaturou.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí městského soudu "nelze hodnotit jinak, než zcela absurdní, neakceptovatelné a nerespektující ústavně garantovaná práva žalobce, jako mimo jiné právo na spravedlivý proces". Postup městského soudu podle stěžovatele vyvolává důvodné podezření, že soud "postupuje zcela úmyslně tak, aby zabránil řádnému projednání žalobního návrhu, znemožnil provedení důkazů a chránil žalovaného před následky řízení". Stěžovatel poukazuje na to, že za situace, kdy jsou splněny procesní podmínky pro zahájení řízení, je věcně a místně příslušný soud povinen zahájit řízení a své rozhodnutí ve věci vynést na základě provedeného dokazování a prokázaných tvrzení účastníků řízení. Stěžovatel uvádí, že "je naprosto absurdní, aby soud rozhodoval tzv. od stolu s tím, že zcela ignoruje důkazní návrhy a předjímá jejich obsah a význam". Soud se měl zabývat prokázáním tvrzených skutečností účastníkem řízení, v tomto případě porušením smluvních povinností, vznikem škody, její výší a příčinnou souvislostí, ty jsou "otázkou provedeného dokazování". Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že předmětný návrh nebyl způsobilý pro zahájení řízení a namítá, že jím podaný návrh u městského soudu obsahoval vylíčení všech podstatných skutečností, včetně označení konkrétních důkazů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16
(N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, které musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby přitom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.
Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. V posuzované věci však předpoklady projednání žaloby stěžovatele splněny nebyly.
11. V nyní posuzované věci dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatel v žalobě ani přes výzvu soudu a poučení o následcích jejího nesplnění nevylíčil předmět řízení po skutkové stránce tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Stěžovatel však namítal, že soud ignoroval jeho důkazní návrhy a přitom se měl zabývat prokázáním stěžovatelem tvrzených skutečností, v tomto případě porušením smluvních povinností, vznikem škody, její výše a příčinné souvislosti, které jsou předmětem provádění dokazování.
12. Namítal-li stěžovatel, že porušení zákonných a smluvních povinností vedlejší účastnicí, vznik škody a příčinná souvislost mají být předmětem dokazování a že hodnocení úspěchu či neúspěchu ve věci bez řádně provedeného dokazování odporuje právu na spravedlivý proces, je třeba poukázat na to, že obecné soudy v předmětné věci přiléhavě připomněly, že k dokazování lze přistoupit teprve poté, když je jednoznačně vymezen skutkový děj, resp. předmět řízení po skutkové stránce. Stěžovatel musí nejprve v souladu s § 79 o.
s. ř., vylíčit rozhodující skutečnosti (což představuje jeden z předpokladů, za nichž je žaloba projednatelná), případně další pro rozhodnutí věci významné skutečnosti [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a teprve k takto řádně vylíčeným skutkovým tvrzením je možné provádět dokazování. Nedostatek tvrzení o skutečnostech zakládajících existenci podmínek pro vznik práva na náhradu škody, směřujících k identifikaci osoby poškozeného i škůdce a časového zasazení událostí, nemůže být nahrazován zjištěními učiněnými z provedených důkazů.
Stěžovatel (žalobce) se povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nemůže zbavit návrhy na provedení důkazů, zde např. znaleckým posudkem k určení výše škody a její přesné příčiny či spisy rozhodčího soudu, resp. konkursního soudu. Protože stěžovatel ani po výzvě soudu neopravil a nedoplnil svoji žalobu tak, aby bylo zřejmé, z jakého důvodu požaduje zaplacení částky 115 000 000 000 Kč a zda je osobou oprávněnou tuto pohledávku vymáhat, postupoval městský soud ústavně konformním způsobem, když žalobu stěžovatele podle § 43 odst. 2 o.
s. ř. odmítl.
13. V této souvislosti je třeba připomenout mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy je obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat.
14. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily. Nejvyšší soud náležitě posoudil dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem vyložil, proč dovolání není přípustné. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu